Kde sehnal generál jed. Ve věznici zvané Hilton?
Mělo to být jedno z posledních dějství tragické ságy, která se začala psát před více než čtvrtstoletím, a vůbec poslední z verdiktů tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Chorvatský generál Slobodan Praljak, který nařídil rozstřílet ikonický most ze 16. století vMostaru, před válkou mimochodem televizní režisér a producent, si sám sepsal roli v něm. A jinak, než by kdokoliv čekal.
Někdejší 72letý velitel chorvat- ských sil v krvavém konfliktu v Bosně před zraky soudců, v přímém přenosu kamer při středečním rozsudku odvolacího senátu vytáhl z kapsy saka lahvičku s jedem a její obsah vypil. Zemřel po převozu do nemocnice.
Jak se k jedu dostal a o jakou látku se jednalo, nyní úřady vyšetřují. Při vstupu do budovy soudu sice každý musí projít bezpečnostní kontrolou, zjevně ale ne tak důkladnou, aby odhalila drobnou nádobku s tekutinou. Jednou z možností je, že si ji Praljak přinesl již z věznice v Scheveningenu, kde byl od dubna 2004. Pro relativně volný režim a komfortní vybavení se tamnímu zařízení občas uštěpačně přezdívá „haagský Hilton“. K dispozici je tam dokonce takzvaná manželská místnost.
V této manželské místnosti se mohou zadržovaní společně se svými protějšky těšit z jistého soukromí. Traduje se tak, že právě na půdě scheveningenské věznice nejméně jeden z nich počal syna. Stíhané také běžně může navštívit rodina a přátelé.
Kromě právníků nikdo z nich nesmí dovnitř s taškou. Podle Gorana Mikuličiče, který sám léta v Haagu působil jako advokát, ani to ale není zárukou, že Praljakovi někdo z nich jed nepronesl.
„Jestliže se jedná o předmět, který nereaguje na rentgenu, snadno mu ho mohl přinést kdokoliv,“namítal pro chorvatský server Tportal. Dodal, že chorvatský generál mohl lahvičku s jedem poté bez problému pronést až do budovy soudu například v botě. Pokud tamní ostraha nemá podezření, nejsou podle něj tělesné prohlídky u vstupu příliš pečlivé.
Někdejší nepřátelé tam spolu hrávali karty a slavili svátky
Praljak k soudu zamířil podle všeho z nedalekého vězeňského komplexu na úhledném haagském předměstí Scheveningen. Slouží jako detenční zařízení pro stíhané z válečných zločinů nejen před tribunálem pro bývalou Jugoslávii, ale také před Mezinárodním trestnímu soudem nebo Zvláštním soudem pro Sierru Leone. V areálu, kde kdysi nacisté drželi nizozemský odboj, čekali v minulosti na verdikt někteří z nejhorších válečných zločinců 20. století: někdejší vůdci bosenských Srbů Ratko Mladič a Radovan Karadžič, bývalý liberijský prezident Charles Taylor, konžský povstalecký lídr Germain Katanga a desítky dalších, jejichž jména a tváře jsou širší veřejnosti neznámé.
Každý ze stíhaných tam má k dispozici vlastní celu o 15 metrech čtverečních se satelitní televizí, rádiem a počítačem, byť bez připojení k internetu. Zamčení jsou v ní jen v noci, přes den se mohou volně pohybovat ve společných prostorách. Ty zahrnují mimo jiné tělocvičnu, hřiště na basketbal a tenis, učebny, solidně vybavenou knihovnu s denním tiskem, modlitebny nebo kuchyň, kde si stíhaní sami mohou vařit.
Vedení odmítá kritiku, že mají až příliš volné podmínky, s tím, že nejde o skutečné vězení. Do něj se dostanou dotyční až po odsuzujícím verdiktu, kdy je čeká přesun zpravidla do zařízení v některém ze západoevropských států. Navíc vedení zdůrazňuje presumpci neviny.
Navzdory tomu, že na verdikt tam čekali muži, kteří v 90. letech stáli proti sobě v nejkrvavějším konfliktu v Evropě od druhé světové války, nepanovalo prý nikdy za branami věznice sebemenší napětí. Nehledě na etnické a náboženské linie tak spolu někdejší generálové a státníci ze zemí bývalé Jugoslávie hrávali pravidelně fotbal, šachy a karty, či dokonce slavili svátky. Jak tedy někteří sarkasticky dodávají, scheveningenská věznice je tak zřejmě jediným místem, kde mírové dohody, jež ukončily krvavý rozpad Jugoslávie, skutečně fungovaly v praxi.