České knihy poznám po hmatu
Steven Guarnaccia (* 1953) je americký ilustrátor a vysokoškolský profesor. Obrazový svět pojímá se zápalem – když přiletěl do Česka, už cestou z letiště sledoval styl dopravních značek a reklam. Během své čtyřicetileté ilustrátorské dráhy pracoval pro New York Times, Abitare, Rolling Stone i Domus.
Jako výtvarník vystavoval v Evropě i ve Spojených státech. Jeho knihy pro děti zahrnují třeba tituly Tři prasátka: architektonický příběh nebo Popelka: módní příběh. Učí na americké Parsons The New School for Design. Pro táborský knižní veletrh Tabook inscenoval výstavu Fatherland.
LN Cestou z letiště vás zaujala dopravní značka s chlapcem a holčičkou přecházejícími ulici – proč?
Ze značek ve Státech už zmizely všechny rysy jedinečnosti. Kdežto tady… každá z těch postaviček na značkách má velmi výraznou, odlišnou osobnost, má na sobě určité šaty, které poznáte, i když vidíte jenom siluetu. Je to trochu art deco, trochu kubismus, také to trochu vypadá jako komiks.
LN A proč se vám tak líbí logo Kosteleckých uzenin s chlapíkem, který jí párek? Připomíná vám výtvarnou kulturu třicátých let?
Především, ten chlapík podle mě vůbec není zobecněný typ. Spíše je to individualita. Překvapila mě ale hlavně ta míra… otevřenosti. Představuje něco, co v dnešní Americe prostě nemůžete udělat. Vy ten obrázek možná vnímáte tak, že se ten muž snaží zabránit tomu, aby mu tuk neušpinil jeho krásnou kravatu. Ale já v tom vidím felaci. Působí na mě jako pornografický obrázek z 30. let. Ano, tahle morálka je nejspíš součástí našeho protestantského dědictví. Žasnu nad tím, že je tohle důležitá národní značka…
LN Naprosto.
Takže to muselo projít přes všechny filtry, aby to bylo přijatelné pro velké reklamní agentury. A někdo musel rozhodnout, že buď ten obrázek nemá žádný sexuální obsah, anebo ano, ale je to v pořádku. Ve Spojených státech by to vzbudilo strach z reakce…
LN Veřejnosti?
Spíše náboženských skupin, aby proti tomu nespustily kampaň. Tohle by agentury nikdy nepustily ven. Ještěmě zaujala kvalita té černé a bílé i stylizace kresby. LN Jak na vás působí grafické ovzduší v České republice?
Přijel jsem do Prahy už s vědomím, že se ocitám na místě s velmi bohatou, zvláštní a výraznou vizuální kulturou. Věděl jsem, že se dá najít v tištěných věcech, ale také v malířství, existuje i český grafický design, znal jsem český kubismus… Opravdu mě ale nadchlo, když jsem zjistil, že i ta lokální vizuální kultura, věci, které vidíte na ulici, je velice neobvyklá. Podobný pocit jsem měl jen v Turecku. V obou případech vnímám něco velice povědomého a zároveň zcela cizího. Když jedu do Itálie, Německa nebo Španělska, výtvarný jazyk tam působí daleko víc jednotně. Je to určitý druh západoevropského jazyka, který se vyvinul v přibližně stejné době. Tady ne.
LNMnoho lidí by bylo překvapených, kdyby vás slyšelo. Tvrdili by, že jsme neustále pod vlivem západních klišé v podobě billboardů a dalších reklam.
Silně bylo západní kulturou zasaženo Japonsko. Tak, že při přejímání jejích vzorů to místní kulturu skoro zničilo. Ale během toho procesu napodobování se něco stane. To napodobované se promění. A výsledek je alespoň pro mě víc japonský než západní. A to je to, co cítím zde, když jdu po ulici. Budovy jsou středověké a jámám pocit, jako by to svědčilo o jakémsi vrozeném mysticismu, o vrozené spiritualitě. Na letišti i na tržišti ve městě jsem viděl malé dřevěné loutky, byl to ďábel s kopytem… Je to hračka, samozřejmě. Jenže v západní kultuře si jako dítě opravdu s ďáblem nehrajete. LN Skutečně jste tu figurku neznal?
Znal, ale jen z ilustrací Josefa Lady. Česká republika je teď součástí Evropské unie – ovšem v české kultuře zůstává něco jedinečného. Působí to na mě, jako by se tu skoro ve všem vyskytoval každodenní surrealismus. Hodně jsem pracoval pro New York Times jako ilustrátor, bylo tam i mnoho východoevropských ilustrátorů, hlavně Poláci…
LN Šlo o politické kresby?
Nejenom, některé články byly o kultuře nebo o sportu, mnoho z nich bylo také o politice a naše věci je měly doprovodit.
LN Satirickým způsobem?
Někdy ano. Na jedné výstavě polských ilustrací pro New York Times jeden z polských ilustráto- rů řekl na úvod, že surrealismus byla určitá lingua franca východoevropské kultury… Pro nás je surrealismus vlastně realismus, řekl. Skutečnosti každodenního života byly podobně bizarní jako v Sovětském svazu.
LN Jak jste se v USA seznámil s českou kulturou?
Především prostřednictvím českých knih. Je na nich něco tak zvláštního, že je v antikvariátu okamžitě poznám, když je vezmu do ruky.
LN Podle čeho?
No, je to díky papíru. V těch knihách je takový měkký, houbovitý. Je vlastně docela tenký, ale velmi… uspokojivý. Knihu, kterou vydalo nakladatelství Albatros, poznám už v regálu – podle typu písma na hřbetě. Mluvím ale o knížkách ze sedmdesátých, šedesátých, padesátých let. Na škole učím kurz nazvaný Experimentální dětské knihy. Zabývám se v něm knihou, která prostě musí být knihou a nedá se přenést do digitální podoby. A kvalita papíru s tím souvisí. Dneska jsem si například koupil v antikvariátu jednu knihu za dvacet korun, má černobílé obrázky, a ten tisk je výjimečně bohatý, velice hluboký. Tradice tisku je tady prostě znát.
LN Jste také autorem knih pro děti, které kombinují klasický příběh třeba s architekturou. V příběhu o třech prasátkách jsou ta prasátka stavitelé.
Vždycky jsem se zajímal o architekturu a o design nábytku. Zvlášť rád mám design židlí. Každá z nich má svůj charakter. V 80. letech jsem ve Spojených státech spolupracoval s jedním designovým časopisem ve Spojených státech, pro který jsem připravoval humorné kresby židlí. A pak se to propojilo s pohádkou. Ten klasický příběh jsem vůbec nezměnil. Doplnil jsem ho ale o siluety nábytku včetně toho, odkud pochází a co to je. Děti se setkávají s předměty, které berou za samozřejmost, a nikdy je nenapadne, že i ony mají své autory. Že ta židle pochází řekněme od Thoneta. Pohádku o Popelce jsem zase pojal jako příběh o dámské módě. A pro zatím poslední knihu mě napadlo téma pánské módy ve dvacátém století – použil jsem tedy Císařovy nové šaty.
LN Kam se podle vás ubírá ilustrace globálně?
Elvisi Presleymu psal jeho písně někdo jiný. Frankovi Sinatrovi také. Nevyjadřovali se za sebe. A pak přišel Bob Dylan, jednoznačná osobnost, nehledě na to, jak mizerný měl hlas. Ilustrovaná kniha se vyvíjí stejným způsobem. U velkých komerčních komiksů – u Supermana nebo Spider-Mana – jeden člověk psal text, další dělal kresbu, jiný ji vybarvoval… a pak se objevili komiksoví autoři, kteří přinášeli vlastní příběh i vizuální vyjádření. A já si myslím, že to samé se teď odehrává v ilustraci. Internet k tomu přidal fragmentaci trhu, ale zároveň možnost vytvářet něco velmi specifického. Pak se můžete soustředit na to, co baví vás a vaši malou komunitu. A zároveň se možná dostanete na trh. Stejně jako je tomu u autorů písní.
Autor je publicista a spisovatel