Krajina po bitvě

Změna nálad ve společnosti změnila tvář sněmovny. Stěžejní je téma vnějšího nebezpečí

Středeční demise vlády Bohuslava Sobotky ukončila čtyři roky trvající období, které se z prvotní provokační šarvátky (lánský puč Zeman vs. Sobotka) proměnilo v nečekaně stabilní taktickou smlouvu o vládě (pakt Babiš–Sobotka), jež posléze přešla v poziční válku (spor o reformu policie, Babiš vs. Sobotka), aby nakonec skončila čelním střetem, jakousi trojbitvou (Sobotka vs. Babiš s podporou Zemana), vše za asistence KDU-ČSL.

Někteří pozorovatelé kritizují, že demisi donesl na Hrad úřední posel a nikoli končící premiér osobně, a hodnotí to jako ponižující slabost. Možná se v tom však skrývá zklamání, že jsme byli připraveni o možnou další pikantní scénku. I první hradní ceremoniář Guth-Jarkovský by však musel souhlasit s tím, že setkání s osobou, která se ani nesnaží skrývat, jaké potěšení jí činí urážet a ponižovat všechny, které si neoblibuje, a která se končící vládu a zejména jejího předsedu snažila při každé příležitosti strčit pod autobus, je radno v zájmu dobrých mravů co možná nejvíc omezovat.

Myslíme na sebe, já i ty

... zpívá Jarek Nohavica v písni, jejíž název si autor tohoto textu dovolil vypůjčit. Když tak učiníme, musíme konstatovat, že z pohledu valné většiny občanů, ale i dalších obyvatel Česka (neboť i o ně jde) nebylo funkční období této vlády vůbec špatné. Hospodářství rostlo, stoupaly zisky podnikatelů i platy zaměstnanců, dokonce trochu i důchody, vláda odolávala všemožným pokusům o ohýbání prozápadní, proevropské a proatlantické orientace, byť se nevyhnula slabým pročínským chvilkám (intencionálně tajný dopis čtyř do Pekingu). Kalné chvilky a pokusy vyměnit autobahn za hedvábnou stezku, případně za „moskovskoje šosé“však přicházely právě především z Hradu. Lze s už expremiérem litovat, že nebyl dotažen zákon o sociálním bydlení, a za sebe se divit, že ani skoro třicet let po krachu komunisty řízeného hospodářství je problém bydlení pořád tak daleko od řešení, stejně jako dopravní infrastruktura.

Kritici končící vlády ovšem soudí, že v době celosvětového ekonomického oživení není vládnutí žádný kumšt, že vláda stav pouze nebrzdila a udržovala, že byla moc levicová, zatímco oni by dosáhli ještě mnohem víc. Za zcela mylnou považují nákladnou inkluzi ve školství, za zásadní omezení občanských práv zákaz kouření v restauracích, který vláda po letech marných pokusů svých předchůdkyní prosadila, a poukazují na zhoubný vliv elektronické evidence tržeb na drobné podnikání. Jenže i bez inkluze by se o děti, jichž se týká, někdo starat musel, zpochybňovat snahu omezit kouření ve veřejných prostorách je na úrovni zpochybňování přírodních zákonů a vše nasvědčuje tomu, že EET dozná změn, právě pokud jde o drobné podnikání. Mimo to – že jde víc o téma vlády budoucí než končící, je zřejmé už z toho, že si lidé účtenky překřtili na babišenky, ne sobotenky.

Co včera platilo, dneska už neplatí

... zpívá dále Nohavica. Politické rozložení nálad ve společnosti se během působení Sobotkovy vlády významně proměnilo a ve výsledku projevilo v dnešním obsazení Poslanecké sněmovny. Důvodů je víc, jedním z nich však je proměna politických témat, přičemž proměna jednoho z nich, totiž tématu vnějšího nebezpečí, byla stěžejní.

Prakticky po celé poválečné období našich dějin je reprezentovalo téma německé, konkrétně sudetoněmecké. Logicky dominovalo v období poválečném a dovedně s ním po celých čtyřicet let zacházeli komunisté: Sudetoněmecký landsmanšaft byl druhým největším vnějším nepřítelem hned za NATO. Téma nevybledlo ani po listopadu 1989. Motivy německé hrozby neváhala ještě po roce 2000 použít ve volební grafice ODS (Mobilisace!), s Kluby českého pohraničí se dodnes paktují komunisté. Korunu všemu nasadila i první přímá prezidentská volba: nejprve rodina Klausova obvinila kandidáta Schwarzenberga, že jeho žena ani česky neumí, aby pak Zeman v debatě tančil odzemek nad svým soupeřem, když ten konstatoval, že z hledisek dnešního pojetí lidských práv by prezident Beneš mohl být za některé dekrety stíhán.

Právě německé téma však během posledních čtyř let ze zpěvníku politických stran zmizelo. Nahradilo je jiné vnější nebezpečí: migranti. Vůbec nevadí, že je známe jen z doslechu a z televize. Téma migrantů kulminovalo zhruba před dvěma lety, dodnes však s ním stojí a padá politická konstrukce Okamurovy SPD, využívá je ve své nekampani prezident Zeman, přetaveno v téma bezpečnosti si s ním pohrávají i představitelé demokratických stran zprava zleva. Promítá se i do vztahu k Evropské unii: ona je příčinou migrace, vnější hranice si ochránit neumí, tak si je musíme ochránit sami!

Vlastně to má svou bizarní historickou logiku: v roli vnějších nepřátel nahradili jedni migranti druhé. Vždyť ti čeští Němci k nám ve 13. století přimigrovali pozváni Přemyslem Otakarem II. A dost možná i logiku budoucí: čtvrtou verzi Dublinské dohody o azylové politice.