Dva dnes již zapomenuté Tomášovy počiny
Tomáš Ježek je spolu se mnou a dalšími jedenácti lidmi podepsán na zakládací listině Občanské demokratické aliance (ODA) ze 17. 12. 1989. Je smutné, že u dalšího jména musím nyní symbolicky připojit křížek. Můj smutek není pouze smutkem nad odchodem člověka, kterého jsem dobře znal, ale též nad odchodem autentického účastníka a svědka oné nádherné doby, kdy jsme se mohli společně podílet na návratu svobody a pravdy.
Poznali jsme se však již dříve, v polovině onoho roku, kdy jsme oba zjistili, že překládáme stejnou knihu od Friedricha A. Hayeka: Cesta do nevolnictví. Totalitní režim ještě „premával“, ale přesto se již dalo vážně připravovat vydání této knihy v samizdatu, a to nás dalo dohromady. Bylo zřejmé, že Tomáš patří k lidem, který má o fungování tržní ekonomiky zcela jasno a netrpí pokušením hledat nějakou třetí cestu, nějaký hybrid mezi příkazovým a tržním hospodářstvím. Bylo pro něj samozřejmou skutečností, že tržní hospodářství funguje na radikálně odlišném principu, než jaký je uplatňován v socialismu a jaký je možno a dokonce třeba uplatňovat při řízení firmy.
Jiní pamětníci určitě popíší jeho podíl na koncipování ekonomické refor- my, na nápadu kuponové privatizace a na úmorné práci spojené s realizací alternativních způsobů privatizace, jako bylo vyhodnocování privatizačních projektů a přímý prodej podniků. Rovněž určitě vzpomenou jeho plamenný boj za restituce uloupeného majetku. Za sebe bych chtěl zdůraznit jeho dva počiny, které jsou dnes zapomenuty.
Tím prvním byla jeho role v odporu proti názorům, které navrhovaly vložit do kuponové privatizace mnohem větší rozsah majetku, než se nakonec naštěstí stalo. Viděl jasně, že by se tím mnohé podniky ocitly ve většinovém vlastnictví ohromného počtu lidí, kteří by v praxi neměli sebemenší možnost o nich rozhodovat, a faktická vláda by v nich byla v rukou stávajících neodvolatelných managementů. Přitom se nabízela zcela přirozeně cesta jejich prodeje zavedeným podnikatelům z daného oboru s potřebným zapojením do světové ekonomiky.
Druhou Tomášovou zásluhou je, že neustále upozorňoval na nutnost účinného dozoru nad kapitálovým či akciovým trhem, respektive nad jednáním investičních fondů spravujících jménem „kuponových vlastníků“jejich podíly v privatizovaných firmách. Tyto fondy představovaly na jedné straně řešení problému rozptýleného vlastnictví vzniklého kuponovou privatizací, ale jen naivní člověk mohl věřit, že všichni jejich správci odolají pokušení vyvést majetek spravovaných firem do vlastní kapsy. V tomto druhém úsilí bohužel neuspěl, neboť tato záležitost byla v rukou jiných lidí a on sám s tím nemohl dělat nic. Výsledkem nepřítomnosti dozoru byly případy vykrádání firem či fondů, které nakonec vedly k diskreditaci kuponové privatizace u části veřejnosti.
Bylo zřejmé, že Tomáš netrpí pokušením hledat nějakou třetí cestu, nějaký hybrid mezi příkazovým a tržním hospodářstvím