Mysterium Agatha
Redgraveové, ale základem úspěchu je brilantně promyšlená fiktivní rekonstrukce slavného zmizení tehdy už úspěšné a populární umělkyně. Ta se 3. prosince 1926 vzdálila z domova poté, co ji první manžel Archie Christie seznámil s úmyslem rozvést se. Přestože se vedle policie do pátrání zapojilo 15 tisíc dobrovolníků, snažili se i okultisté a média byla plná informací o případu, prominentní hledaná byla objevena až 14. prosince v hotelu lázní Harrogate, zapsaná jako Teresa Neelová. Příjmení si vypůjčila od manželovy milenky, jež se později za plukovníka Christieho provdala.
Oficiální vysvětlení amnézií, již potvrdili dva lékaři, nedává fandomu spát. Filmový scénář sepsaný s velkým porozuměním kanadsko-britskou novinářkou Kathleen Tynanovou jde za verzi prosazovanou manželem a samotnou Christie nikdy nezpochybněnou. Podobně postupoval spisovatel Jared Cade, jenž v roce 2011 dokončil knihu Agatha Christie a jedenáct záhadných dní. Nelze ji dost dobře zařadit do žánru non-fiction a životopisem je sotva. Snaha napsat originální detektivní příběh zavedla Cadea do slepé uličky. Aptedův úspěch i Cadeův nezdar podtrhují mysterium opřádající nejprodávanější spisovatelku světa.
Letos, už rok po vydání originálu, vyšel český překlad knihy Lindsay Jane Ashfordové Žena v Orient expresu. Tématem je seznámení Christie s jejím druhým manželem Maxem Mallowanem. Jak by takové seznámení nepřitahovalo pozornost a nelákalo k uměleckému zpracování, když k němu došlo velmi krátce po rozvodu s Archiem a v místě archeologických vykopávek na území Iráku, jenž byl v roce 1928 ještě pod silným britským vlivem. Ashfordová je precizní v líčení dobových i lokálních reálií, a přestože její vyfabulovaná rekonstrukce spisovatelčiny cesty na Dálný východ oplývá samoúčelností, je hlavně cestou do duše hypervnímavé ženské osobnosti v neklidném životním období.
Svobodná rozvedená
Žena v Orient expresu otevírá téma spojitosti života a díla Agathy Christie s ženskou otázkou. Svár vnitřní svobody a potřeby žít svůj úkol v dané době a v determinujícím prostředí vyšší střední třídy vedl čerstvě dospělou dívku k úkolu najít ženicha, jenž by splňoval osobní i společenské požadavky. Její z dobového pohledu až promiskuitní zrání ukončilo objevení impozantního vojáka Archibalda Christieho a sňatek na Štědrý den roku 1914 v době novomanželovy dovolenky.
Christie udělal v armádních a státních službách kariéru, od níž se později odpíchl k životu spokojeného byznysmena. K němu však potřeboval ženu jiného typu, než byla Agatha. V době námluv mu imponovala spíše jako všestranně rozvinutá a otevřená bytost než jako svůdná kráska. S literárními úspěchy se však partnerské role začaly formálně narovnávat a novou veřejnou pozici své ženy hrdý válečník nenesl dobře. Objevení Nancy Neelové, o deset let mladší než jeho žena, dalo Christieho životu nový směr.
Paradoxem je, že sama spisovatelka nečerpala ze svých úspěchů sebevědomí emancipačního typu. Ať už byla její zamilovanost taková, jak ji líčí romantický náhled, nebo byla zakotvena v její víře v předurčenost vztahu, snažila se finančně nezávislá žena manželství zachránit. Když si ujasnila nevyhnutelnost rozluky a přijala změnu náhledu na vlastní osud, byla pevná a iniciativní (soud jí přiřkl opatrovnictví dcery Rosalind), zároveň si však počínala co možná nejdiskrétněji, jak ji o to striktně žádal manžel. Posmrtné vydání jejích deníků jim dalo přídomek „tajné“spíš zmarketingových důvodů. Laura Thompsonová sepsala v roce 2007 knihu Agatha Christie: Anglické tajemství s velkou ženskou vášní, avšak ani ona nenachází v chování rozvedené ženy nic mysteriózního.
Životní změna, na kterou brilantní romanopiska původně vůbec nebyla připravena a z níž se po stvrzení rozvodu týdny, možná měsíce zotavovala, jí pomohla dozrát a stát se na prahu čtyřicítky vlastní paní. I proto si troufla vdát se za Maxe, jenž byl o čtrnáct let mladší a v době seznámení se vší pravděpodobností panic. V jejích očích to troufalost patrně nebyla, sama později s velkou dávkou nadhledu řekla, že archeolog je nejlepším manželem, jakého žena může mít, protože čím je starší, tím větší zájem o ni jeví.
Ač o to slovně neusilovala, vysloužila si přízvisko „ikona feminismu“. Dala jí ho ve shodě se spoustou dalších Claire Cohenová, vlivná genderově zaměřená sloupkařka deníku The Telegraph. V textu k tradičnímu pětidennímu International Agatha Christie Festivalu (bienále v lichých letech) uvedla, že život Christie rezonuje s mnoha ženami dneška. Zejména tím, jak navzdory mužské zradě a utrpení zůstala pevná. Cohenová vy- zdvihuje rozhodnutí dobře situované ženy pracovat. V první světové válce sloužila jako zdravotní sestra a později se stala svědomitou a usilovnou autorkou. Navzdory tomu, že se narodila do viktoriánské doby, nechovala se jako její dítě.
Jiná interpretace emancipovaného přístupu Christie k životu může znít, že si k němu došla jaksi bez boje. Pokud nepočítáme boj vnitřní, jehož je ovšem ušetřen sotvakdo bez ohledu na pohlaví.
Nové filmové zpracování v Orient expresu je jedním z mnoha projevů sílícího zájmu o Agathu Christie. Ženu, jež dokázala vystoupit z komfortní zóny měšťáctví. Přestože byla oddána nejprve prvnímu, pak i druhému muži a následovala je, svou vnitřní svobodou inspiruje i sto let poté, co začalo vznikat její rozsáhlé dílo. Člověk někdy musí vzít věci do vlastních rukou. Buď se budu stále držet při zdi a toho, co znám, nebo budu aktivnější a udělám to po svém.
Navždy nepolapitelná
Detektivky se značkou A. C. jsou plné ženských postav v mezních situacích. Spoustě z nich přiřkla role sekretářek a poněkud prostoduchých naivek, na druhé straně jsou tu energické dámy, tak jako ve Vraždě v Orient expresu – komplikovaný čin odplaty zde autorka nechává zosnovat jednu z nich. V řadě románů či povídek vystupují vražedkyně, avšak na straně zákona stojí také silné ženské charaktery. Nejznámější z nich je slečna Marplová a její intuitivní řešení případů, jímž se liší od převážně mužského logického.
Rozsáhlé dílo není monolitem. Jak se jemně vyvíjel její styl a jak přicházely další originální zápletky, šla Christie s dobou. Do své finální top 10 zařadila na třetí místo román Oznamuje se vražda z roku 1950. Zde už najdeme zcela jiný obraz společnosti. Zmizely služebné, ženy jsou přirozeně svobodomyslné a přebírají mužské stereotypy. Setkáváme se zde s motivem homosexuální orientace.
Pročítáním knih poznáváme brilantní mozek, svéráznou techniku psaní a kompozici, můžeme srovnávat různé druhy katarze i hru se spravedlností. Poznáváme tím však samu Christie? Tu a tam narazíme na motivy z jejího osobního života, vtělila je spíše do několika knih, jež nejsou krimi a vyšly pod pseudonymem Mary Westmacott. Vystopovat či rozpoznat, kde je autorka osobní, ovšem vyžaduje vysokou erudici nebo extrémní vnímavost, možná obojí. Novinářka Rachel Cooková z The Guardian došla v rozboru jedenáctidenního zmizení Christie k poznatku, že zůstane navždy nepolapitelná, přesně tak, jak si to přála a jak to nastrojila.
Jako Westmacott podepsala i rukopis románu Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro. Nacházíme v něm ženu plnou úzkostí a strachů s poněkud nesouvislým myšlením. Znalci si netroufají hledat v ní autorčino alter ego, Joan je přece jen vylíčena jako ztracená nejen v sobě, ale i v životě. Traduje se však, že Christie příběh napsala za tři dny a dokončila ho v naprostém vyčerpání. Originální název Absent in the Spring je citátem jednoho ze Shakespearových sonetů.
Psal se rok 1944 a na trhu bylo několik vrcholných titulů detektivní tvorby Agathy Christie. Jeden z nich je v češtině znám jako Není kouře bez ohýnku, v originále se jmenuje The Moving Finger a zde název pro změnu odkazuje na Čtyřverší perského básníka amyslitele Omara Chajjáma. Žil v 11. a 12. století a jeho nejznámější dílo je oslavou nicotnosti člověka, skrze kterou se život stává velikým.
Což je paralela popkultury. Ovšem zařadit příběhy od Christie mezi „pokleslé“žánry by bylo rouháním. Nakonec v nich, bez ohledu na to, zda se řeší zločin, nebo ne, nalezneme věčné téma hledání spravedlnosti. Přičemž ta „vyšší“(byť nikoli přímo božská) se proplétá s lidskou. Tak jako ve Vraždě v Orient expresu, tak jako v nejúspěšnější autorčině divadelní hře Past na myši. Její převrácené rozuzlení symbolizuje mysterium kolem velké spisovatelky, jež navzdory neúspěšným snahám objevit ho v jejím životě nabízí silnou katarzi.
Když se sekretářka tehdy čerstvě rozvedené šéfové zalekla náhlé změny jejího plánu vyrazit místo do Karibiku (tehdy pro Brity „Západní Indie“) Orient expresem do Bagdádu, dostala dle záznamů z autobiografie tuto odpověď: „Člověk někdy musí vzít věci do vlastních rukou. Buď se stále budu držet při zdi a toho, co znám, nebo budu aktivnější a udělám to po svém.“Christie se zde představuje jako osobnost, jež dokáže vystoupit z komfortní zóny. Na konci cesty nalezla odměnu, archeologa Maxe. Později uměla vystupovat jako úspěšná spisovatelka Christie i jako lady Mallowanová, doprovázející manžela po vykopávkách. Mysteriem života Agathy byla láska.