Drama v soudní síni

Neblahý případ generála bosenských Chorvatů Slobodana Praljaka, který vminulých dnech vzrušil světovou veřejnost, má nepominutelné kulturní souvislosti. Muž právě usvědčený z válečných zločinů po vynesení rozsudku prohlásil: „Slobodan Praljak není válečný zločinec!“a vypil lahvičku s jedem, což vzápětí také ještě oznámil konsternovanému soudci a publiku – ano, publiku, protože tohle byl divadelní výstup.

V Praljakově životopise rozhodně zaujme jeho první část. Nadaný mladík před padesáti lety vystudoval – mimo jiné – drama a v 70. a 80. letech vyučoval filozofii a sociologii, působil jako divadelní a televizní tvůrce – lze si jej vyhledat třeba v internetové filmové databázi Imdb. Za jugoslávských válek byl pak odpovědný za vraždy muslimských civilistů a také za zničení slavného mostu v Mostaru.

Samozřejmě to něco připomíná – jedna z věcí, které jsme si zapamatovali o jiném válečném zločinci z oněch let, bosenskosrbském vůdci Radovanu Karadžičovi, je, že před válkou to byl psychiatr a básník. Potom člověk, který má na svědomí neuvěřitelné masakry včetně toho ve Srebrenici.

Plyne z toho celkem jasný závěr, že umění člověka neuchrání před tím, aby se z něj stala zrůda. Dokonce se vkrádá podezření, že právě jisté umělecké ambice se mohou nejstrašněji zvrhnout v ničivou sílu, když se jejich nositel rozhodne přetvářet svět ve jménu pochybných idejí. O tom, čeho mohlo být lidstvo ušetřeno, kdyby se Hitlerovi dostalo většího uznání jako malíři, už se naspekulovalo dost. Pravděpodobné však je, že větší tolerancí vůči průměrným tvůrcům se světového míru nedosáhne. Důležitější je zajistit, aby se lidé tohoto typu nedostali k moci. A nemuseli pak svůj život končit hodně mizerným výstupem.