Na Vánoce budeš se mnou
Právo je příliš brutálním nástrojem pro cizelování rodičovských práv. Někdy proto platí, že moudřejší ustoupí
Tak se nám opět přiblížily Vánoce, tedy svátky ze všech nejsvátkovatější, což se pozná podle blýskavých dárků, televizních pohádek, vzedmutých vášní a rodinných rozepří, jež začátkem nového roku přivedou do advokátních kanceláří zástupy nových rozvádějících se klientů.
Ani letos tomu nebude jinak, protože navzdory tklivým melodiím jde o pár dnů náročných finančně, organizačně a zejména emocionálně. Kdybychom každoroční zátěž absolvovali jen my dospělí jako svérázný test odolnosti, asi by se nad vším bláznovstvím dalo pokrčit rameny, zatnout zuby a počkat, dokud konzumní šílenství nepomine. V osidlech krutého Osudu se však ocitají i bezprizorné děti – potomci tisíců rodičů, kteří se rozešli a v těchto dnech vedle závodů v pečení cukroví a honu na dárky zuřivě řeší, s kým budou jejich ratolesti trávit nejvýznamnější svátky v roce. Rozvodovost je dnes padesátiprocentní, rozchodovost nesezdaných párů ještě vyšší, a tak více než polovina rodičů i dětí má pro následující dny o čem přemýšlet.
Abych čtenáře neděsila příliš, podotýkám, že většina dospělých je schopna se domluvit. Někteří se alespoň na Vánoce sejdou a zahrají dětem rodinnou pohodu, o jaké se skutečně vypráví v pohádkách. Jiní v zájmu ducha Vánoc ustoupí a kapra se salátem předloží děťátku o den dříve nebo o pár dní později. Příslušníkům obou skupin je třeba hlasitě poblahopřát, protože moudře přijali výklad světa, v němž nejde o pravdy, jež je třeba tesat, ani o číslo zapsané v kalendáři, ale o pohodu, tradice, zvyky a kouzlo příprav či zážitky společně prožívané, na které bude potomek za pár desítek let se slzami v očích vzpomínat. Koneckonců co ví malé dítko o dnech v kalendáři? Dítěti školou povinnému se zase dá vysvětlit, že namísto jedné večeře a radosti u stromečku bude mít tyto krásné okamžiky dva.
Kdo se domluvit nechce, neustoupí
Problematickým prvkem v této hře není děťátko, jež je schopno přizpůsobit se jakémukoliv uspořádání, na němž se jeho rodiče v klidu dohodnou. Komplikací jsou přibližně v desetině případů dospělí, svéprávní a plně odpovědní rodiče, zabetonova- ní v přesvědčení, že právě letošní Vánoce by mělo dítko prožít jenom s nimi. Počet konfliktních párů v posledních letech narůstá a není tajemstvím, že se stupňuje i míra vzájemné agresivity, s níž si jsou schopni vjet do vlasů, o nactiutrhání druhé strany ani nemluvě.
Obecný společenský vývoj v naší zemi s narůstající legislativou je utvrdil v přesvědčení, že ideálním nástrojem pro aplikaci rodičovských práv je právo a soud, jenž o děťátku nejsprávněji rozhodne. Nechápou, že právo je příliš brutálním nástrojem pro cizelování rodičovských práv. Bohužel ani právo samo jim dnes nepomáhá, neboť disponuje zhůvěřilostí nazvanou zájem dítěte. Legislativní zkratka je neurčitým pojmem, a tak sám sebe každý rodič lehce přesvědčí, že zájem jeho dítěte je totožný s tím, jak celou situaci vidí onen rodič sám. Většina rodičovských sporů jsou spory hodnotové, a co není právní, to soud nerozhodne.
Pes je však zakopán i v pojmu rodičovská odpovědnost. Kdekdo ví, že existuje péče o děti výlučná, společná nebo střídavá, málokterý rodič si však uvědomí, že navzdory zvolené péči matka i otec mají stejnou rodičovskou odpovědnost a že se na všem důležitém musí spolu pokaždé a stále znovu dohodnout. Bohužel jim nikdo neporadí, jak se v páru hlasuje, a že možností zase tolik není: buď chtějí oba totéž, nebo použijí směnu (třeba Vánoce za jarní prázdniny nebo střídání lichých a sudých let), anebo jeden z nich ustoupí či o rozhodování přestane mít zájem. Že se rodiče hádají, není nikdy v zájmu jejich dětí a ně- kdy je nejmoudřejším ten, kdo ustoupí. Soud totiž neumí nesplnitelné a zklidnění vztahů přinese jen výjimečně. Čerstvý příklad mě inspiroval k tomuto komentáři – na konci listopadu vydal Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 1921/17) nález, jímž klepl přes prsty nejen rodiče, ale i jihočeské soudy, které svěřily tříleté dítě matce a otci stanovily právo stýkat se s ním jen o sudých víkendech a od 26. do 28. prosince. Je smutné, že bylo třeba Ústavního soudu, aby rodičům, soudům i veřejnosti řekl, že Štědrý den je nejsvátečnějším dnem v roce, a pokud není rodina pohromadě, pak by se měli rodiče po roce střídat.
Co udělá moudrá matka
Odůvodnění rozhodnutí stojí za podrobnější prozkoumání, jež však jde nad rámec předvánočního komentáře. Tak snad jen závěrečné a ryze osobní zamyšlení: jihočeský soud vynesl zrušené rozhodnutí loni před Vánocemi a do těch letošních nestihne o chlapci znovu rozhodnout. Matka je primární pečovatel, snad právě proto by měla být velkorysejší, v synově zájmu ctít rovnováhu a spravedlnost a právě letos syna nechat na Vánoce otci. Koneckonců na celý problém by se dalo pohlížet i jinak: cožpak by moudrá matka chtěla svého syna o Vánoce s otcem vůbec připravit?