Utrhnout co největší kus dítěte
Výsledky testování páťáků a deváťáků, které zveřejnila minulý týden Česká školní inspekce, jen potvrdily, co se ví dávno. Ještě v páté třídě jsou slušné, v deváté už o dost horší. Škoda je, že inspekce nejde s testováním ještě věkově výš, například do sboroven. Bylo by přece zajímavé vědět, jak si s testy dejme tomu z té matematiky poradí učitelé dějepisu nebo češtiny. Tipuji, že ne právě dobře. To neříkám ze zlomyslnosti, ale kvůli eventuálnímu zamyšlení: mají se děti zkoušet z něčeho, co většina z nich nebude v testované formě potřebovat, a tudíž to po opuštění žákovských lavic hodí stejně rychle za hlavu?
Finský model vzdělávání patří, jak známo, v mezinárodním srovnávání k nejúspěšnějším. Teď ho chtějí Finové měnit. Zvláštní, že? Jenže oni k tomu mají dobrý důvod. Lepší než „nejlepší“je podle nich „přizpůsobivý“. Rozuměj životu a jeho změnám. Právě o tom mluvili finští pedagogové na nedávném setkání v Praze, které zorganizovalo Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska. Na dosavadním způsobu výuky našli hned několik nedostatků. V první řadě jmenují malou atraktivitu. Zastaralá se prý ve Finsku jeví i přílišná fragmentace výuky neboli dělení do jednotlivých předmětů. Vylepšit by se podle současných záměrů měla matematická gramotnost a znalost jazyků, výslovně zmiňované je ale také přetěžování, doslova vyčerpávání studentů. Jakým směrem se tedy vydává finská reforma? Zřejmě se začnou mazat ostré hranice mezi předměty a ubírat se bude i na množství předávaných informací s tím, že žáci mohou napříště třeba méně znát, pokud si budou umět více poradit.
kolní výuka strukturovaná do předmětů a jejich lekcí jistě není sama o sobě nic špatného. Skrývá však dvě nebezpečí: zaprvé žáci často netuší, proč se to či ono učí, a za druhé vyučující mají tendenci svůj předmět přeceňovat. K žákům přistupují jako k budoucím vědcům a nedají pokoj, dokud z nich neudělají alespoň poloviční botaniky, anatomy, matematiky, lingvisty nebo historiky. Ale abychom nemluvili jen o učitelích. Stejné tendence mají i trenéři různých sportů nebo třeba pedagogové v hudebních školách. Pro svoji věc se snaží utrhnout co největší část dítěte. Jenže to se neskládá z pěti nebo deseti půlek.
Slýcháme v poslední době, že by se měl navýšit počet hodin matematiky, aby ji žáci a studenti zvládali lépe a neměli z ní takový strach jako dosud. Je to omyl. Zadřený hoblík nezačne hoblovat, když na něj víc zatlačíte, ale jen když se vrátíte na začátek a zkusíte to znovu a zlehka. Mimochodem, statistici hlásí, že děti ve vyspělých zemích (OECD) tráví učením průměrně 44 hodin týdně, což se de facto rovná uzákoněné pracovní době dospělých. V některých zemích zejména v Asii je to ještě o dost víc. Přitom se ukazuje, že zdaleka ne vždycky je nedostatek volného času vyvážen nadprůměrnými výsledky třeba v mezinárodním testu PISA.