V Aréně nemají strach z velkých témat
Letošní bilanční přehlídka ostravských činoherních divadel, zvaná Ost-ra-var, potvrdila ojedinělé postavení Komorní scény Aréna v českém divadelnictví. Důsledně nepodbízivá, ba znepokojující dramaturgie se prezentovala závěrečným dílem volné trilogie autora Tomáše Vůjtka a režiséra Ivana Krejčího, zpytující neuralgické body středoevropského prostoru v posledních desetiletích. Po opusu S nadějí, i bez ní, inspirovaném životním příběhem Josefy Slánské, vdovy po popraveném komunistickém funkcionáři, a Slyšení, věnovaném „úřednickému“zlu v osobě Adolfa Eichmanna, došlo letos na Smíření, inscenaci zabývající se nejen odsunem sudetských Němců, ale také pozdějšími osudy některých aktivních „mstitelů“.
Aktuálně v Aréně zarezonovalo také nastudování hry Václava Havla Vyrozumění v režii Vojtěcha Štěpánka. V textu z roku 1965 se poprvé objevuje pojem ptydepe, který se stal synonymem pro vyprázdněný a často smysl postrádající úřednický blábol. Ve Vyrozumění se jedná o umělou novořeč, povinně zaváděnou do jakéhosi úřadu. Ptydepe lze chápat i jako fabulačního hybatele Havlovy dnes již klasické absurdní hry. Štěpánkova inscenace potvrdila, že jde o dramatický text stále svěží. Konflikt mezi ředitelem úřadu Grossem (Josef Kaluža) a jeho náměstkem Balášem (Šimon Krupa) vystihuje i mnohé mocenské hrátky na současné politické scéně včetně cirkulace funkcí. Ředitele totiž „obešli“, o zavádění ptydepe se dozvídá v podstatě jako poslední. Ačkoliv jsou oficiální příčiny funkcionářského konfliktu absurdně mali- cherné, probublává jimi vůle kmoci, později však též – po několika fabulačních zvratech – touha po pohodlí. Oba protagonisté potvrzují dobrou pověst spojenou s tímto hereckým divadlem, Kaluža ztvárňuje úředníka vyrostlého snad ze „zdravých“kořenů, upřímně se snažícího pochopit, co se kolem něho děje, Krupa představuje typus pragmatičtější, ba cyničtější. Další figury spjaté se zaváděním nesmyslného jazyka dokreslují nesmyslné mikroklima pracoviště, razantním temperamentem upoutá kupříkladu Alena Sasínová-Polarczyk v partu předsedkyně Heleny (předsedkyně útvaru, který dosud nebyl vymezen či pojmenován). Úřednické panoptikum rozšiřují jazykoví „odborníci“Mašát a Kunc (Michal Čapka a Vojtěch Lipina), ve své důležitosti, která se ovšem rovná zbytečnosti, otrle blahosklonní.
SekretářkaMarie, která navzdory úřednímu nařízení přeložila Grossovi důležitý přípis z ptydepe do normálního jazyka, tedy češtiny, je ztvárněna Pavlou Dostálovou s jemnou empatií. Její dojemnou figuru obětního beránka dokresluje starosvětský klobouček, jímž se vzezření sympatické dívky od kostýmů ostatních postav odlišuje. Když ji ve finále z úřadu propouštějí (a participuje na tom i Gross, jemuž vlastně pomohla), ozývá se ironicky Armstrongovo What a Wonderful World. Poněkud nevyužity mi připadly pouze jazykové hrátky při výuce ptydepe, učitel J. V. Perina v podání Vladislava Georgieva předává žákům látku v příliš zběsilém tempu, zatímco v inscenacích hry, které jsem dosud viděl (včetně legendární Grossmanovy inscenace na Zábradlí před dvaapadesáti lety), byly jazykové piškuntálie předestírány s větší důležitostí, což působilo humorněji (kupříkladu prezentace překladu citoslovce „jé“jako „zik“, „jé jé“už ovšem – pozor! – s lingvistickou výjimkou jako „zik zim“).
Inscenace je přehledná a vyznačuje se gradujícím temporytmem. Přestože Havlovým hrám bývá někdy vyčítána přílišná komplikovanost, text Vyrozumění působí v ostravské jevištní interpretaci přirozeně a vůbec ne zaumně. A čiší z ní aktuálnost téměř děsivá.
Václav Havel: Vyrozumění