Dobré zprávy z Dejvic

Dvakrát v těchto dnech potěšil Jiří Suchý své příznivce: Předvedl novou verzi své staré komedie Šest žen a prostřednictvím nakladatelství Galén v knize Klaun si povídá s Bohem umožnil čtenáři, aby nahlédl do jeho rozjímání o věcech v podstatě nesdělitelných.

Historie Suchého Šesti žen je dlouhá, poprvé se hrály ještě v Redutě v roce 1958. Už tehdy listoval muž s knihou (tehdy Ivan Vyskočil) fiktivním deníkem Jindřicha VIII.; následovaly další inscenace, košatější a hvězdné, s Miroslavem Horníčkem například... Nynější uvedení se odehrává v duchu současného semaforského stylu: Semafor Big Band je „orchestrem, který hraje divadlo“– výborní muzikanti účinkují i jako herci – a Jiří Suchý listuje deníkem krále, který se nespokojil s jednou manželkou. Svěží představení s několika dobrými výkony (například skvělá dívčí žesťová sekce) a s překvapivým uvedením skladby z pera samotného Jindřicha ( Pastime With Good Company) dělá původní hře jen čest.

„Všechno, co jsem tu napsal, jsem psal, měnil, doplňoval a škrtal po dobu patnácti let,“svěřuje se autor Klaunova povídání s Bohem na začátku a na konci konstatuje, že každá věta mu evokuje věty další a že to jeho rozjímání vlastně není a nemůže být konečné. Připomíná mnohokrát, že si nehraje na filozofa, že je pouhým laikem, který si pro sebe „přemejšlí“, jeho myšlenky soukromé osoby jsou nezávazné a nevyžadují „žádného teologického Napomenutí“.

Z textu je patrný respekt, jaký autor cítí před „neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno“. On naopak tvrdí, že neví skoro nic, ale zajímají ho věci možná nepoznatelné, chtěl by znát řešení (je-li nějaké) otázek, nad kterými je bezradný. Jeho úvahy jsou poctivé a poučené, někdy je evokuje prostý selský rozum, jiné se zdají být absurdní či pošetilé, trochu z rodu sci-fi, rozhodně však nepostrádají hravý humor a originální jazyk, jímž Jiří Suchý disponuje za všech okolností. Je potěšením si v nich číst a společně „přemejšlet“.