Krize olympijské identity

Olympismus hasí jeden požár za druhým a není ochoten k vnitřní změně

Vladimir Putin se může těšit, jak ze sankcí Mezinárodního olympijského výboru vůči své zemi vytříská další kapitál. Sportovní organizace z Lausanne vydává úterní verdikt za očistný, za ukončení temné „epizody“. Skutečnost je jiná. Olympismus je poznamenaný vnitřním rozkolem a bezbranný vůči zneužití zvnějšku.

Orgány MOV potrestaly konkrétní závodníky, trenéry, lékaře a funkcionáře zákazem činnosti a vyloučením. Rusko má uhradit náklady na antidopingové řízení kauzy Soči 2014. Jestliže stát distribuoval mezi sportovce zakázané látky a vytvořil systém tajné manipulace se vzorky moči v dějišti minulé zimní olympiády, tresty jsou namístě. Něco jiného je však proces vyšetřování a vydávání trestů. V rozhodnutí povolit na zimních hrách v Pchjongčchangu start jen některým ruským sportovcům je spousta háčků.

Úplně jinou kapitolou je pak pověst, hodnota a kvalita samotné myšlenky čestného a rovného soupeření.

Letní i zimní neklid

Německý právník Thomas Bach ještě nestál v čele MOV, když bylo Soči v roce 2007 zvoleno hostitelským městem her. Avšak musel vědět, že po Jacquesi Roggovi „dědí“organizaci oslabenou protichůdnými politickými tlaky, ve stavu krize identity. Volební vítězství bylo zároveň odškodněním za to, že mu bylo odepřeno dotáhnout do úspěšného konce slibnou kandidaturu Mnichova na pořadatele ZOH 2018.

O hrách v Soči prohlásil prezident MOV, že se obešly bez vážného organizačního, bezpečnostního a sportovního problému. Spokojení sportovci si je zamilovali, dopingová kontrola byla funkční. Jestliže teď Bach uznal jako fakt pravý opak tehdejších slov a hovoří o zničujících zjištěních, je namístě se ptát, zda má vlivná světová společenská organizace vedení, jež na svůj úkol stačí.

Bach tehdy nemohl nepřiznat, jak významnou roli sehrál ve věci Soči 2014 ruský prezident. Odpověď diplomaticky zaobalil – úspěšná sportovní akce prý vždy po- může hlavě státu. Nicméně tehdy poprvé s Putinem prohrál. A teď znovu, neboť jednoho z nejmocnějších mužů planety si s dopingovým skandálem spojit nedovolil. Mimo jiné to svědčí o slabosti důkazů, jež mu vyšetřovací komise daly do ruky. Příslušné orgány jednaly v časové tísni a proces nebyl standardní, můžeme čekat různé právní a politické reakce.

Nejde o to, zda byla uplatněna „spravedlnost“. Fakt, že Rusko nebude mít v Pchjongčchangu výpravu, že se nebude hrát jeho hymna ani vyvěšovat vlajka, je důkazem rozkolu olympismu, z jehož středu povstala hydra a schvátila největší klenot, samotné hry.

MOV, složený z osobností nejrůznějšího typu, národnosti, vyznání a názorů, si musel zachovat tvář zejména vůči sponzorům. Míra podpory trestu je ovšem různá. Je pobuřující, jestliže Bach hovoří o epizodě a tvrdí, že trest za ní udělal tlustou čáru. Něco takového by neprohlásil, kdyby nebyl nějak tlačen těmi silami v MOV, kterým ruské sankce nejsou po chuti.

V atletice nadále platí plošný zákaz startů pro ruské závodníky. Federace IAAF nevěří, že se v Rusku něco změnilo, ale také se podle ní nedostatečně zlepšil světový antidoping. V dalších letních sportech panuje neklid.

Neustal ani neklid zimní, jak ukazují reakce zastánců kolektivní viny. Olympijský výbor sotva uhlídá různá prohlášení, ačkoli vůči účastníkům her uplatňuje striktní zákaz vyjadřování se k politice. Ovšem kdo hovoří o ruském dopingu, hovoří nutně o politice. V Pchjongčchangu se můžeme dočkat mnohého nedobrého. To je ona „tlustá čára za epizodou“.

Plačící symboly

Olympismus hasí jeden požár za druhým a není ochoten k vnitřní změně. Návrat jednoty a ideálů je možný jen prostřednictvím bolestných řezů. Jinak bude olympismus nadále zneužíván. Copak se příští zimní hry nechystají v Číně, která už při letním Pekingu 2008 naverbovala pět spojených kruhů do svých služeb? Copak tu nejsou nevyřešené korupční kauzy kolem voleb pořadatelů her v Riu de Janeiro 2016 a Tokiu 2020? Neexistuje deset procent pozitivních vzorků ve vzpírání? Neexistují střety zájmů a podlomená důvěra v nezávislost členů mezinárodního antidopingu WADA?

Putinovský režim ve schopnosti udělat ze sportu užitečného idiota uspěl nejvíc. Poprvé, když ho oddělil od kontroly nad přípravou Soči, a podruhé, když se mu dostalo celosvětové chvály za organizaci – a přes toto strategické předpolí obsadil Krym. Potřetí po loňských letních hrách v Riu – Putin bodoval slovy, že při neúčasti ruských soupeřů si spousta sportovců musí být vědoma nižší hodnoty medailí.

Čtvrtá výhra se rodí. Ať už se Rusko rozhodne bojkotovat Pchjongčchang, či nikoli, velezkušený propagandista Putin už se vtělil do role někoho, komu drobné kousance neublíží. Jeho politika sjednocuje národ a přispívá k rozdělení okolního světa. Jistě najde i symboly a hrdiny či hrdinky, jakou byla před Riem tyčkařka Jelena Isinbajevová, plačící v přímém přenosu – v Putinově přítomnosti – před nabitým sálem.