Až k hořkému konci
Je to jen pár měsíců, kdy jsem se v této rubrice zamýšlel nad osudem naší nejstarší politické strany. Ano, mám na mysli sociální demokracii. Nad cestou od dělnických nadějí 19. století, vzepětí k hvězdným výškám první republiky, až ke smutným předzvěstem neslavného konce posledních let. Kdo by ale tušil, že ta rána, která přijde s výsledkem letošních voleb, bude debaklem takřka zničujícím. Prohrou, která stranu srazí na kolena, ze které se těžko, pokud vůbec, vzpamatuje.
Přitom porážka ČSSD se věštila už drahnou chvíli, varovné signály byly hlasité. A ta také po volbách přišla a byla pro kdysi hrdou stranu hájící zájmy dělníků a prostých lidí proti bohatým opravdu zdrcující. Takovou stranou však ČSSD nebyla už dávno a občané si toho všímali. Jak by také mohli uvěřit řečem o solidaritě z úst předsedy, který v minulých letech svými rozhodnutími o prodeji státního majetku za směšnou cenu vytvořil zcela novou vrstvu offshorových miliardářů?
Ten volný pád strany byl dlouhodobý; od třiceti procent ve volbách před dávnými lety přes hubené dvacetiprocentní vítězství v roce 2013 až k loňské prohře v krajských volbách. Jenže vedení té slavné strany bylo už pár let v rukou úzké skupiny těch, kteří varovné signály ani slyšet nechtěli. Odmítli se zabývat varováním, že jejich kroky nejsou ku prospěchu a k ochraně slabších, protože jejich činy už nebyly ku prospěchu téměř nikoho. Nikoho kromě jejich vlastních zájmů, funkcí a moci.
Postupem let jsme si už zvykli, že duch vůdců, kteří dokázali velkoryse unést porážku a odejít, se téměř vytratil. Jedním z nich byl Jiří Paroubek, který si v roce 2010 za svůj postoj vysloužil uznání i těch, kteří mu nefandili. Dnes ani pád na samé dno nevelí přijmout porážku, omluvit se za selhání ve funkci a s pokorou odejít. Proto je otázkou, zda zděšené obličeje členů vedení ČSSD při sledování výsledků voleb byly opravdové, nebo zda už jen hráli naučené role. Jejich reakce byly neupřímné, nepřesvědčily nikoho. Pokrytecky odmítali a stále odmítají pojmenovat důvody totálního propadu a viníky, kteří jsou za něj odpovědní. Stále dokola opa- kují fráze o jakýchsi nesporných úspěších, kterých ČSSD dosáhla, jen je prý nedokázali občanům prodat. Lamentují nad nepochopením lidí a závistivě útočí na koaličního partnera, že za neúspěch ČSSD může on, protože jemu lidi uvěřili a dali mu hlas. Partajní bossové strany podrážděně odrážejí jakoukoliv kritiku z vlastních řad a okřikují všechny, kdo mají na situaci jiný názor.
A co si přeje mnoho slušných sociálních demokratů od čím dál více izolovanějšího vedení? Chtějí, aby Sobotka a další viníci odešli z parlamentu. Chtějí poslance bez napojení na firmy ovládané z daňových rájů, na lobbistické skupiny advokátních šíbrů a poradců z PR agentur. Chtějí poslance, kteří budou pracovat pro stranu a pro lidi a ne vyběhávat kšefty a státní zakázky miliardářů.
Reakce poslance Sobotky byla drsná – NE, neodstoupím! Jeho NE se tak stává výsměchem všem slušným členům ČSSD. Je na nich, jak se tomu postaví. Ještě nedávno se mnozí z vedení strany neštítili ani těch nejhorších kroků k zastrašení vnitrostranické opozice, vyškrtávání z kandidátek, odvolávání z funkcí. Dnes už ale strach těžko někomu naženou. Strana s více než půlmiliardovým dluhem je v troskách, moc funkcionářů se rozplynula. Tento obraz zkázy mají před očima tisíce řadových členů ČSSD a statisíce jejich voličů. Pokud skutečně chtějí staletou levicovou stranu zachránit, musí zprofanovaní lidé jako Sobotka odejít. Možná nejen z poslaneckých lavic, ale i ze strany, kterou dokázali téměř zničit. Žádné NE to nezmění.
Pokud skutečně chtějí staletou levicovou stranu zachránit, musí zprofanovaní lidé jako Sobotka odejít