Saakašviligate
Bývalý gruzínský prezident měl ukrajinské opozici pomoci. Spíše ji ale zdiskreditoval
Zbraň v osobě Michaila Saakašviliho, kterou ukrajinský prezident Petro Porošenko používal proti svým politickým oponentům, se jednou zákonitě musela obrátit proti němu samotnému. Dnes se však ukazuje, že hlavními oběťmi na první pohled osobního boje mezi Saakašvilim a Porošenkem by mohli být opoziční politici a aktivisté a, jak se zdá, i antikorupční instituce jako takové.
Staří přátelé
Po získání ukrajinského občanství v květnu 2015 a usednutí do křesla předsedy Oděské oblastní státní administrace o pár dní později se začal bývalý gruzínský prezident chovat velmi nestandardně, pokud bereme v úvahu to, že jde o funkci úřednickou, nikoli politickou. Saakašvili, starý přítel Petra Porošenka ze studentských let, otevřeně agitoval v oblastech na hony vzdálených od oděské za kandidáty Bloku Petra Porošenka, vstupoval do bojů s oligarchou Ihorem Kolomojským, opět jako obhájce prezidentské vlajky, a dokonce hrál jednu z předních rolí v kampani proti dnes už bývalému ukrajinskému premiérovi Arseniji Jaceňukovi, kterého se nakonec povedlo odstranit z funkce a nahradit jej Vladimirem Hrojsmanem, považovaným za politika loajálního Petru Porošenkovi.
Spojenectví ukrajinského prezidenta a bývalého prezidenta Gruzie skončilo v listopadu 2016, kdy Saakašvili odstoupil z funkce předsedy Oděské OSA a při svém odchodu stihl přirovnat Porošenka k Janukovyčovi a obvinit jej z toho, že podporuje určité klany v oblasti a nemá zájem převzít odpovědnost za boj proti korupci. Po odchodu z Oděsy Saakašlivi zakládá stranu Hnutí nových sil a objíždí regiony, kde se schází se svými stoupenci. Saakašvili dokonce začal vést svůj vlastní pořad na televizní stanici ZIK Jiná Ukrajina, kde někdy až nevybíravým způsobem kritizoval Petra Porošenka.
Koncem července 2017, v době, kdy byl na krátké návštěvě v USA, bylo Saakašvilimu ukrajinské občanství pozastaveno s odůvodněním, že při podání žádosti o občanství vědomě uvedl nepravdivé informa- ce. Tyto informace se měly týkat jeho trestního stíhání. Důvod více než formální, protože o trestním stíhání Saakašviliho v jeho bývalé vlasti věděli všichni a Ukrajina jej před časem odmítla Gruzii vydat. Každopádně nikdo nepochyboval o tom, že prezident Porošenko se chce Saakašviliho zbavit jak z osobních důvodů, tak možná i kvůli dobrým vztahům s Gruzií, která je důležitým partnerem Ukrajiny a kterou Porošenko jen pár dní před odejmutím občanství Saakašvilimu navštívil.
Toxický Micho
Z Michaila Saakašviliho se tak během jednoho dne stala oběť „nového kyjevského režimu“a vhodný instrument pro některé ukrajinské politické strany i hnutí bojující ani ne tak s korupcí (i když s korupcí taky) jako s prezidentem. Temperamentní politik, bojovník proti korupci a velký nepřítel Putina se stal užitečným partnerem a člověkem na černou práci. Pro mnohé politiky typu Julije Tymošenkové zároveň nemohl představovat velké nebezpečí, protože i kdyby mu bylo vráceno občanství, bývalý gruzínský prezident stejně nemohl kandidovat ani na post prezidenta, ani do parlamentu. K tomu je potřeba být občanem Ukrajiny nejméně pět let.
Kolem Saakšviliho se začali srocovat situační partneři všech barev, kteří doufali, že právě jeho případ by mohl být tou poslední kapkou pro vyvolání nového Majdanu a vyvolání předčasných voleb. Vítali ho na polsko-ukrajinské hranici, stavěli s ním stanové městečko před branami ukrajinského parlamentu a bránili jej i při neúspěšném zatýkání 5. a 6. prosince 2017 v Kyjevě. Až do chvíle, kdy generální prokurátor Ukrajiny Jurij Lucenko z tribuny ukrajinského parlamentu obvinil Michaila Saakašviliho z toho, že je ve spojení s „peněženkou“bývalého prezidenta Viktora Janukovyče Serhijem Kurčenkem. Ten měl podle všeho financovat jeho protestní akce na Ukrajině. Poslancům byl přehrán asi půlhodinový záznam odposlechů, které měly tuto spolupráci dokazovat.
Po takto vážném obvinění se ze Saakašviliho stal toxický materiál, ke kterému se odváží přiblížit jen málokdo. Přijímat peníze od Janukovyčových lidí během rusko-ukrajinské války je více než jen ztráta politického rozumu. Rusku stejně jako Janukovyčovi záleží na destabilizaci vnitřní situace na Ukrajině a to si mnoho Ukrajinců uvědomuje. I to je jeden z důvodů, proč i ti nespokojení se svým politickým vedením nepodpoří další Majdan. Uvědomují si, že boj proti Porošenkovi nesmí mít charakter boje proti institutu prezidenta, protože Ukrajina dnes jako nikdy potřebuje instituce posilovat, ne oslabovat.
Nejpozději v roce 2019 čekají Ukrajinu prezidentské i parlamentní volby a Saakašvili, který měl svou aktivitou napomoci opozičním politikům a antikorupčním organizacím, je spíše zdiskreditoval. Riskuje ale i ukrajinské politické vedení, které by pod záminkou boje proti kolaborantům mohlo dostat chuť ničit antikorupční instituce, které vznikly jen nedávno a proti kterým už byla zahájena diskriminační kampaň. Stabilita těchto institucí je pro budoucnost Ukrajiny neméně důležitá.