Padlá paní Poldi

Konkurz kladenské legendy je tečka za privatizací

Kladenskou Poldovku poslal soud do konkurzu. Zní to jako přelomová zpráva, ale firma už byla drahnou dobu jen stínem kdysi slavného, prestižního a důležitého já. Poslední pokusy o revitalizaci nevyšly, výroba stála, nebylo na výplaty. Konkurz nyní může (ale nemusí) zrodit něco nového. Slavný princip kreativní destrukce rakouského ekonoma Josepha Schumpetera funguje ozdravně v ekonomice, ale ne zaručeně v jednotlivých případech. Někdo může v konkurzu koupit značku i krásné a kdysi světoznámé logo se sličnou madam, zbylé vybavení a pozemky a něco nového a specializovaného rozjet. Anebo ne.

Zaměstnanost v regionu to neohrozí, Kladno už dávno pracuje v Praze. V souvislosti s úmrtím Tomáše Ježka se ale znovu připomíná historie české privatizace. Ta má své světlé příklady, jako mladoboleslavskou Škodovku. Pak ty pozoruhodné, kdy firma funguje nebo se i rozvíjí, ale jaksi za ní státu nikdo nezaplatil, jako třeba Plzeňský Prazdroj. A pak různé většinou nevydařené experimenty s českou cestou, z nichž je Poldovka jeden z nejhorších. Koupil ji dobrodruh bez zkušeností, bez jasného byznys plánu, bez zajištěného financování, a navíc v době, kdy začala česká ekonomika brzdit.

S trochou dialektické výmluvy můžeme říct, že abychom si mohli vážit příkladů dobré privatizace, museli jsme zažít i chyby a nezdary. Na druhou stranu, i kdyby se před čvrtstoletím pro Poldi našel silný a zkušený partner, nemusela by dnes s jistotou být živá a zdravá mezi námi. Ocelářství je silně cyklické odvětví, v rámci globalizace pod obrovským konkurenčním tlakem. Život je tu boj víc než jinde. Jan Macháček