ÚHEL POHLEDU Hrozí nám věk samoty?
Člověk do konce 21. století vyhubí možná až polovinu z milionů živočišných a rostlinných druhů. A ohrozit může i sebe
Být sám a opuštěný je jedna z nejsmutnějších věcí, která může člověka v jeho životě potkat. Pokud se to stane, zpravidla si za to do nějaké míry můžeme sami. Znovu a znovu si pak přehráváme chvíle, kdy jsme selhali, kdy jsme někomu blízkému ublížili, a utvrzujeme se v tom, co bychom udělali jinak a lépe, kdybychom dostali ještě jednu šanci. Jenže ta obvykle nepřijde a nám zůstanou jen lítost a vzpomínky.
Většina z nás toto prožila v různé míře intenzity v partnerských či rodinných vztazích, možná i v nějakém společenství lidí. Advent a Vánoce nám připomínají, že člověk může být také opuštěný a osamocený ne vlastní vinou, ale pro lhostejnost druhých. Ježíš Kristus se narodil ve chlévě, protože se pro něj, matku Marii a Josefa v žádném lidském příbytku nenašlo místo. Prvními společníky na jeho pozemské pouti mu byla zvířata, tedy mimolidští bližní.
Katastrofická vymírání
S miliony živočišných a rostlinných druhů sdílíme tento svět a svýmmimolidským bližním ubližujeme, dokonce je nevratně hubíme. Rychlost vymírání druhů pravděpodobně nepřesahovala v dlouhodobém průměru více než 10 procent druhů za milion let, tedy přibližně jeden až pět druhů za rok. Nyní, v důsledku působení člověka, se rychlost úbytku druhů odhaduje na jeden druh za den až jeden druh za hodinu. Lze se však setkat i s odhady, že denně ubývá až stovka druhů.
Knejvětšímu vymírání dochází v prostředí s největší biodiverzitou a biologickou aktivitou – v deštných pralesích, na korálových útesech, v mokřadech. Sociobiolog Edward Wilson už před čtvrtstoletím tvrdil, že se nacházíme v období šestého katastrofického vymírání, kdy druhy mizí především ztrátou biotopů (stanovišť živočichů a rostlin), kterou způsobuje člověk.
Za posledních 500 milionů let (od počátku prvohor) proběhlo už pět takových katastrofických vymírání, kdy zmizelo 70–90 procent druhů. Vždy to však bylo způsobeno přírodními fakto- ry – rozsáhlou tektonickou a vulkanickou činností, změnami klimatu, srážkou s asteroidem apod. Nyní by člověk mohl do konce 21. století vyhubit možná až polovinu druhů.
Wilson tvrdí, že genetická paměť nevybavuje člověka pro podmínky čistě kulturně formovaného života. Lidé pociťují hluboce zakódovaný strach z toho, co bylo v přírodě nebezpečné (například z hadů). Nestačili jsme si však vyvinout instinktivní strach z daleko nebezpečnějších věcí, jako je například automobilový provoz nebo střelné zbraně.
Biologická rozmanitost má pro člověka velmi praktický význam. Například mangrovy chrání pobřeží před erozí a mořskými bouřemi, což bylo velmi patrné při tsunami v jihovýchodní Asii v prosinci 2004. Odhaduje se, že 30 stromů na 100 metrů čtverečních zredukuje tok vody při tsunami o 90 procent a energie vody tsunami je redukována o 75 procent, pokud je pás mangrovových porostů široký alespoň 200 metrů.
Nebo ještě výmluvnější příklad, jenž souvisí se schopností uživit stále narůstající populaci. Ze známých 250 000 druhů vyšších rostlin jsou jich jen 3000 využívány k obživě člověka. Intenzivně se však pěstuje 30 druhů rostlin, které zajišťují 95 procent objemu potravin. Jen z pouhých sedmi druhů pochází 75 procent světové rostlinné potravinové produkce. Jsou to pšenice, rýže, kukuřice, brambory, ječmen, kasava a čirok. A jen první tři jmenované plodiny zajišťují polovinu kalorického obsahu rostlinné potravy. Jednou nás dost možná bude mrzet, že jsme nevratně vyhubili rostlinné druhy, které by třeba mohly být dále šlechtěny a využity nejen pro výrobu potravin, ale i jako energetické plodiny, ve farmaceutickém či textilním průmyslu apod.
Existují čtyři hlavní příčiny ubývání biologické rozmanitosti. Kromě nadměrného využívání rostlinných a živočišných druhů člověkem to jsou tyto:
Změna prostředí (ekosystémy s vysokou biodiverzitou jsou především v rozvojových zemích nahrazovány plantážemi na výrobu palmového oleje, cukrovou třtinou, sójou apod.).
Klimatické změny (obzvláště tropické oblasti jsou vůči klimatickým změnám velmi citlivé; tropické deštné lesy přitom pokrývají jen asi šest procent povrchu pevniny, jsou však domovem 50 procent všech druhů rostlin a živočichů).
Pronikání cizích, invazivních druhů do prostředí. Je to opomíjený faktor, přitom 50–70 procent mizejících druhů může být dáno do souvislosti s invazivními druhy, které původní druhy vytlačují z jejich prostředí. 80 procent invazivních druhů se dostává do našeho prostředí jako důsledek mezinárodního obchodu a s tím související dopravy.
Bez přítomnosti člověka
Počátkem 90. let 20. století shrnul ekolog Otakar Štěrba evoluční vývoj mnohobuněčných organismů na planetě nejstručnějším možným způsobem: „Prvohory byly dobou nižších organismů, druhohory věkem plazů a z nich především dinosaurů. Třetihory jsou zvány věkem savců a čtvrtohory jsou poznamenány vrásněním a střídáním ledových a meziledových dob. V současnosti se rozhodujícím geologickým faktorem pro tvářnost země stává člověk, který se zároveň od přírody stále více odděluje. Proto musíme toto období chápat jako samostatnou geologickou éru, jako pětihory.“A už „mimo záznam“dodal: „Toto období bude velmi krátké. Lidé zničí sami sebe a nastoupí šestihory. Evoluční vývoj bude pokračovat, ovšem už bez přítomnosti člověka.“
Nezbývá než doufat a neztrácet naději, že se oba profesoři, Edward Wilson i Otakar Štěrba, mýlili a s naším přispěním snad nenastane v dohledném čase ani věk samoty, ani šestihory.