O poměřování dětí a bití učitelů
Patří k dětství soutěžení? Zkušenost říká, že ano. Děti rády vyhrávají. Jenže když někdo vyhrává, znamená to, že někdo taky prohrává, upozorňují v poslední době psychologové a dávají k zamyšlení, jestli je spravedlivé poměřovat výkony různě vybavených individualit stejnými metry. Webové stránky Scia zaznamenaly článek ze serveru The Guardian. Podle něj volí školy v Anglii stále častěji nesoutěžní sportovní dny a vůbec dávají přednost klání, kde nikdo nevítězí. Děti bývají rozděleny do skupin, které spolu soutěží, ale nikdo není vynechán, nepokořují se školní rekordy ani se nerozdávají medaile. Asi nepřekvapí, že podle průzkumu se to většině rodičů (přesně 86 procentům) nelíbí. I oni se mohou opřít o názor psychologů (zase jiných), kteří míní, že soutěž do sportu patří a vybavuje děti do života. Jenže ono nejde jenom o sport. Ve škole se soutěží hlavně v učení. A i tady poměřujeme různě vybavené žáky stejnými kritérii. Je to dobře? Jednoznačnou odpověď nedá nejspíš nikdo. Možná ale jde spíš o samotnou otázku. Když se ptáme, co zabírá víc, asi zvítězí soutěžení. Pokud bychom se však ptali, co nadělá méně škody, pak to bude nepoměřování. Tak si vyberte.
Hodně se v poslední době mluví o autenticitě politiků. Autentičnost je přitom výraz, který se špatně definuje. Slovníky používají pojmy jako přirozenost, hodnověrnost, originalita. Ve skutečnosti však není třeba nad ním bádat, protože neautentické chování rozeznáte intuitivně. Něco vám na něm nesedí. Server Science Daily představil studii, která dotazováním vysokoškolských studentů zjišťovala jejich vnímání autentického a neautentického chování učitelů. Ukázala, že vzkazy, které pedagogové vysílají sami o sobě, mají vliv i na kvalitu výuky. Autentičtí učitelé podle dotazovaných sdílejí se studenty detaily ze svých životů, vyprávějí osobní příběhy, uznávají vlastní chyby. Kdo by to ale považoval za recept, jímž stačí se řídit, měl by vědět ještě jednu důležitou věc: Jak si začnete hrát na něco, co neodpovídá vaší přirozenosti, už to není autentičnost.
Nejhorší pořízení je s rodiči, tvrdí dnes učitelé. Mnozí z nich musí opravdu čelit nejen připomínkám, ale občas i atakům matek a otců žáků. Pokud by si ale někdo snad myslel, že jde o nový jev, mýlil by se. Bulletin bEDUin cituje materiál ze 100+1, podle něhož vídeňská studijní komise v roce 1816 zamítla stížnosti týkající se nedostatků v přípravě učitelů s odůvodněním, že znalosti netřeba klást na první místo. U učitele je podle této autority důležitá především zbožnost a také síla. K výkonu tělesných trestů a k vlastní obraně. Vysvětlením pro takový postoj může být incident, ke kterému došlo v jedné z městských škol na Starém Městě pražském. Matka nespokojená s hodnocením svého dítěte zbila učitelku přímo ve třídě a způsobila jí rozsáhlá zranění. Brzy na to se na všech pražských školách objevila vyhláška, jež cizím osobám včetně rodičů zakázala vstup do školních budov.