Překvapilo mě, jak děda měnil realitu
Sitenského vnučka
Nechybělo mnoho a první kniha fotografa Ladislava Sitenského o RAF mohla v roce 1948 ležet na pultech knihkupectví. Po Únoru však museli tiskaři celý náklad skartovat. Sitenského vnučka Adéla Kándlová tuto publikaci nyní vydala, i když k ní musela hledat podklady po celém světě.
LN Ladislav Sitenský se v roce 1939 dostal do Francie. Fotografoval první dny ve vojenském táboře i odjezd do Anglie, kde byl u pozemního personálu 312. perutě. Nikdy se ale oficiálním fotografem nestal. Proč?
Můj děda hrozně rád fotil v protisvětle, ať už to byly siluety pilotů, nebo letadla v oblacích. Koncem roku 1942 ho přeložili na inspektorát do Londýna, aby si udělal odborné zkoušky a mohl se stát oficiálním fotografem letectva. Na závěr se ho komise zeptala, jestli se smí používat protisvětlo. On řekl, že ano, a to byla chyba. Sice ho ze zkoušky vyhodili, ale fotit nepřestal.
LN Po válce se vrátil domů a připravoval první knihu o RAF. Měl ještě další plány?
Chtěl se naplno věnovat focení. Dostal dokonce nabídku od britského týdeníku Sunday Times, aby nastoupil jako reportér, ale odmítl a vrátil se domů. Hlavně kvůli rodičům a taky proto, že se chtěl konečně usadit. Jeho žena Paulettka byla Francouzka a přistěhovala se za ním do Československa. Dědovi pomáhala s focením a jezdila s ním do terénu. V roce 1947 připravoval svou první knihu o 312. peruti. V úvodní části jsou portréty velitelů a pilotů. A pak začíná fotografické vyprávění, kdy děda ukazuje jejich cestu z Francie, život v Anglii a návrat domů.
LN Vysněná kniha už byla koncem roku 1947 v nakladatelství Naše vojsko, jenže Ladislav Sitenský její tisk zastavil. Co se stalo?
Výrobu měla na starosti tiskárna Václava Neuberta, který je s naší rodinou spřízněný. Děda tam chodil za strýcem Karlem a dohlížel, jak práce pokračuje. Jednou zjistil, že tiskaři posunuli stránky o tři centimetry, všechno se muselo dělat znovu a tím se vydání zpozdilo. Začátkem roku 1948 měli tiskaři hotovo, ale za pár týdnů byl Vítězný únor a celý náklad museli skartovat, protože příběhy našich letců byly najednou zakázané. Naštěstí tiskaři zachránili několik archů a každý si z nich pak svázal svůj výtisk. Dědu ale do tiskárny nepustili, a tak přišel o všechny negativy.
LN Proč kniha nevyšla po roce 1989?
Možná to děda zvažoval, ale nikdy se neodhodlal, měl spoustu jiných aktivit. Navíc měl k té své první knize o RAF jen velmi málo podkladů. Shodou různých náhod se k němu v 90. letech dostala téměř kompletní maketa knihy. Někdo ji našel v popelnici v Českých Budějovicích. Děda vždycky říkal, že když se vydává kniha, je to pokaždé boj. A to se mi vlastně potvrdilo.
LN Touto náhodou ale vaše pátrání teprve začíná. Kde všude jste hledala podklady?
Předloni byla v Českém centru Praha dědova retrospektiva a přednášel tam vojenský historik Tomáš Jakl. Povídali jsme si o dědově ztracené knize a on mi navrhl, ať nabídnu reprint nakladatelství Mladá fronta. Když se mě ptali, jak bude kniha vypadat, došlo mi, že nemám dost podkladů. Začalo detektivní pátrání, kdy jsem sháněla po celém světě další výtisky knihy, abych podle nich udělala reprint. Jednu kopii mi naskenoval fanoušek webu o našich letcích v RAF, který žije v Anglii. Když jsem skeny porovnala s maketou, bylo jasné, že je tam jiné řazení fotek. Další výtisk má jeden pán v Česku, jeho verze se taky liší. Postupněmi došlo, že ani jedna z těch zachráněných knih není stejná, protože každý tiskař ji svázal v jiném pořadí.
LN Bylo hodně fotografií, které jste poprvé viděla v knize?
Ne, většinu jsem už znala, ale hodně mě překvapilo, nakolik je děda upravoval. Věděla jsem, že retušuje, aby třeba zvýraznil siluetu letce, ale netušila jsem, že měnil i realitu na fotkách. Na jednom snímku jsou mechanici, kteří sedí na útesu, a za nimi bílé mraky. Dědovi se asi nezdály dost dramatic- Adéla Kándlová vystudovala architekturu na pražské technice, tedy tentýž obor, na který nastoupil její dědeček v roce 1938, ale nikdy ho nedokončil. Od roku 2010 organizuje výstavy fotografií Ladislava Sitenského, například v ambitu Strahovského kláštera nebo v Českém centru Praha.