Homérův Odysseus má v Brně hned sedm těl
Brněnská inscenace Odyssey je ukázkou moderního německého divadla, které není svázáno tradičními přístupy k látce. Nečekejte tedy scénicky barvitou podívanou kupříkladu plnou fantaskních bytostí, jako jsou čarodějnice, nymfy, kyklopové, nejrůznější monstra, saně a mořské obludy, jež hlavní hrdina na moři cestou domů na rodnou Ithaku potkává. Děj je zde – co do počtu dramatických figur – redukován vlastně jen na protagonistu. Ostatně Odysseus i v originálu rozsáhlou epickou báseň o svých neskutečných zážitcích vypráví jako jediný. Hlavního hrdinu tady představuje naráz sedm herců. Tento heptet má Odyssea demytizovat, ukázat různé jeho charakterové polohy: čtveráka, hrdinu, krále, bořitele, srdnatého i bohorovného reka, krutého vojáka nebo i trpitele. Prolog a epilog obstarává věštec Teiresias, hraný malou dívenkou. S genderem se tady ostatně zachází více než volně, jako svůdná kouzelnice Kirké se mihne jeden herec.
Těžiště brněnské inscenace tvoří pohádkové a ponejvíce uváděné jádro. Z celkových čtyřiadvaceti zpěvů je tady použit příběh od 7. do 13. zpěvu. Inscenátorům v osmdesátiminutovém výsledku jde o esenci textu, putování posléze osamělého válečníka, který je na cestě. I přes dříve proklamované aktuální pojetí Odyssey jako mýtu o utečencích hledajících svůj nový domov tato optika z výsledku neční. Jde tady o silně stylizované pohybové divadlo, které stojí na choreografii Jiřího Bartovance a na jejím hereckém naplnění. Choreograf se sedmi herci často pracuje jako s univerzální bytos- tí, která se jakoby přelévá po jevišti. Jindy se její dílčí části v osobách jednotlivců oddělují, vystupují z tohoto společného těla. Čtyři ženy a tři muži – ti všichni jsou jeden zdařilý Odysseus.
Vše se děje na vyprázdněném jevišti, které přiznává a ukazuje divadelní mašinerii a technické zázemí. Tón večera také udává hřmící a výtečná elektronická performativní muzika, jak ji obstarávají Mojmír Měchura a Matyáš Dlab. V návalech muziky, která hřmí jako moře unášející Odyssea, zní útržky originálních a často litanicky opakovaných veršů. Někdy bohužel text, podobně jako dětské hlasy ze záznamu, v tomto mumraji zaniká a činí dění na jevišti poněkud nesrozumitelným. Jindy umí Wissertová vykouzlit mocné obrazy (třeba scéna s námořníky proměněnými v prasata u kouzelnice Kirké), v nichž herci manipulují třeba s velkou oponou, baterkami či umělohmotnými kbelíky. Z její inscenace se pořád valí energie, v jejím temporytmu pulzuje starověký mýtus, prostor je často určován kolektivní fyzickou akcí.
Vypráví se často velkou divadelní metaforou, která staromilcům přijde jako divadlo nestravitelné či odtažité. S publikem se nemá hazardovat, to je jasné. I tak je ovšem dobře, že činohra Národního divadla Brno má odvahu v podobných projektech přízeň diváků riskovat. Je to dobré pro soubor (kýžená změna stylu i podoby jeho práce), ale i pro hlediště, které je konfrontováno s akční podobou divadla na západ od našich hranic. Wissertová předvedla jednu z poloh moderního německého divadla, k jehož recepci u nás namnoze ještě diváky čeká dlouhá cesta. Je dobře, že na ni v Brně nastoupili.
Činohra národního divadla v Brně na repertoár zařadila inscenaci Odyssey. Homérův rozsáhlý epos v režii mladé německé režisérky Julie Wissertové dostal nekonvenční podobu, která diváky rozdělí na dva tábory. Hravý obrazoborecký přístup režie ke slavnému mýtu bude mít zřejmě i zaryté odpůrce.
Autor je divadelní publicista