Pomník maršála Mečiara

Výročí rozdělení Československa připomíná, jak krátká je cesta od populismu k izolaci

Tak jako Miloš Zeman chodil objímat stromy, měl Vladimír Mečiar tu a tam možná ještě silnější potřebu schovat se před světem, a tak se vždy na nějakou dobu ztrácel v hlubokých slovenských lesích. Říkalo se, že to dělával i jako vysoký ústavní činitel. Obávaný medvěd, trojnásobný slovenský premiér, dnes už není veřejnosti tolik na očích. Svůj brloh, legendární bývalý penzion Elektra, opustil tentokrát proto, aby dokonce vyjel za hranice své vlasti.

Po dlouhých 19 letech navštívil v pondělí Vladimír Mečiar Prahu. V české metropoli byl tenkrát nejspíš ještě coby předseda slovenské vlády, ve funkci skončil právě v roce 1998. Tehdejší Mečiarova volební nevýhra (s prvním místem v parlamentních volbách skončil v opozici) znamenala konec jedné éry porevolučního Slovenska, konec jeho izolace. O pár let později sice jeho Hnutí za demokratické Slovensko ještě posloužilo coby juniorní koaliční partner k sestavení první vlády pozdějšího hegemona Roberta Fica, Mečiar sám však coby persona non grata zůstal v pozadí.

Nakonec voliči neměli zájem už ani o tuto jeho roli, neúspěšné byly i jeho dvě prezidentské kandidatury, a tak Mečiarovo hnutí i on sám v politice definitivně skončili. Tak už to u stran jednoho muže chodí. Jeho jméno je dnes na Slovensku skloňováno takřka výhradně v souvislosti s negativním dědictvím jeho vlád.

Pražské ocenění

Zato pražské auditorium mu v pondělí uznale tleskalo, což v kraji pod Tatrami nezažil už asi pěkně dlouho. Ocenění se mu dostalo možná i po právu – spolu s Václavem Klausem veřejně vzpomínali, jak před 25 lety rozdělovali Československo. Jistě, bylo by možné jízlivě napsat, že Mečiarovi se na Klausově půdě dostalo ocenění, protože je druhým pilířem tohoto historického úspěchu českého expremiéra a exprezidenta. To by ale byla zlá a ošklivá slovíčka. Současně přece platí, že ačkoliv nebyl proces demontáže bývalé federace tenkrát masově schvalován a mlu- vilo se například o absenci referenda, s odstupem času je snad existence dvou samostatných nástupnických států nezpochybnitelnou hodnotou. A dobrým předpokladem pro nadstandardně přátelské vztahy mezi Čechy a Slováky. Říká se přece, že jsou lepší než kdy dřív.

Něco na tom tvrzení asi bude, když ho po dvojici klíčových představitelů obou národů z roku 1992 zopakovali v Bratislavě o den později i současní prezidenti Andrej Kiska a Miloš Zeman.

Dvě odlišné cesty

Jakkoli si ale oba političtí veteráni symbolicky v prostorách někdejšího Federálního shromáždění notovali, jejich pozdější cesty představovaly dva odlišné světy. A především Vladimíru Mečiarovi nelze odpárat jeho čistě slovenské politické dílo.

Bývalý premiér tak trochu připomíná postavu nedávno tolik diskutovaného maršála Koněva. Zprvu sehrál pozitivní roli, když se na konci války podílel na osvobo- zování Československa. Pak se ale zapsal do historie i méně oceněníhodným způsobem. V roce 1956 potlačil protikomunistické povstání v Maďarsku a o pár let později byl u stavby berlínské zdi.

Únos syna slovenského prezidenta, s ním související vražda policisty i teprve letos na jaře zrušené Mečiarovy amnestie pro lidi do celé kauzy zapletené, odebrání mandátu odbojnému poslanci, podivuhodná privatizace a v neposlední řadě konfrontační atmosféra, která přispěla k další vlně emigrace. To vše byly důvody, které způsobily, že Slovensko vstoupilo do NATO později než Česko, a nebýt Mečiarova odstavení, nedostala by Bratislava ani pozvánku do EU.

Krátká lidská paměť

Tohle všechno je dobré si připomínat ne kvůli kariéře jednoho politika nebo osudu jeho země. Je dobré to mít na paměti proto, že se dnes až příliš lehkovážně hovoří o možnosti vystoupení z Evropské unie. Na členství v ní jsme se přitom kdysi všichni, Češi i Slováci, tak třásli. Lidská paměť bývá trestuhodně krátká.

Jistě, nic netrvá věčně. Ani Evropská unie a určitě už ne ve své současné podobě. Ale při diskusích o ní se příliš často zapomíná, že Unie jsme my, její členské státy, a že nemůže být jiná, než jakou si ji vytvoříme a jak ji případně modifikujeme. Stěžovat si donekonečna na nějaký abstraktní Brusel je jen obrazem naší neschopnosti. Úzká spolupráce mezi státy je dnes nutností, otázkou je forma. Bezhlavý úprk z EU není program.

Volání po přímé demokracii je voličsky mimořádně atraktivní, jak o tom ostatně svědčí výsledky říjnových voleb v Česku. Někdy je ale dobře, že o věcech rozhodují politici, a nikoli voliči v návalu momentálních emocí a pod vlivem laciných hesel a populistické kampaně. Dnes o našem členství v EU, před 25 lety o rozdělení státu. Autor těchto řádků rozdělení tenkrát rozhodně nefandil. Dnes ale uznává, že případné prodloužení agonie federace by špatnou atmosféru v zemi jen zakonzervovalo.