NEKROLOG Náhradní, zato úspěšná seberealizace
Odešla filmařka Drahomíra Vihanová. Z jejích dokumentárních filmů dodnes cítíme jistou výlučnost
Ve věku 87 let zemřela v neděli po krátké nemoci režisérka a scenáristka Drahomíra Vihanová. Z nedostatku jiných příležitostí zazářila i v dokumentu, když hraný film jí byl nedostupný na dlouhých dvacet let. Částečnou a trochu i náhradní seberealizaci si našla v dokumentárních filmech, ze kterých dodnes cítíme jistou výlučnost, porovnáváme-li je s konfekční produkcí kolegů a kolegyň dokumentaristů z období normalizace, jakkoliv si uvědomujeme, že vždy šlo o hranice možného, hranice povoleného v okupované zemi po roce 1968.
Zákaz filmu Zabitá neděle a nemožnost natáčení dalších hraných filmů znamenal pro široce talentovanou a mimo jiné i v hudbě a estetice vzdělanou filmovou režisérku něco jako trest useknutí rukou, aby „odsouzenec“nemohl dál tvořit a svobodně se rozvíjet. Na film měl stát monopol již od války. Je paradoxní, že viníci těchto zákazů nebyli nikdy potrestáni, ač škody na kultuře a lidech trvají dodnes. Druhou „náhradní“aktivitou byla pro Drahomíru Vihanovou pedagogická práce, které se věnovala od přelomu 70. a 80. let až do konce svého života, a tato její práce přežívá v tvorbě jejích studentů do dalších desetiletí, neboť jejich formování na samém počátku významně ovlivnila.
Trampoty se zákazem
Drahomíru Vihanovou jsem osobně poznal před bezmála čtyřiceti lety na frankofonním kurzu FAMU Speciál, záhy potom, co Petrovi Nýdrlemu a mně zakázali na FAMU náš absolventský celovečerní hraný film Evžen mezi námi. Předtím jsme znali její absolventský film Fuga na černých klávesách, který nám promítali na FAMU ještě jako studentům. Zachycuje peripetie afrického studenta hudby v Praze. Film zvítězil na Festivalu studentského filmu v Marseille a získal cenu na Přehlídce filmů pro mládež v Cannes v roce 1966.
Částečná znalost francouzštiny nás svedla dohromady jako kolegy pedagogy, když nás vedení FAMU pozvalo učit zahraniční studenty filmařinu ve francouzštině. Byli jsme čerství absolventi FAMU, ale naše trampoty se zákazem byly podobné, přihodily se nám jen de- set let po tragédii, která postihla Drahomíru Vihanovou s jejím prvním a nejlepším filmem Zabitá neděle, zakázaným ihned po jeho dokončení na konci roku 1969 – rok a čtvrt po sovětské okupaci.
FAMU měla pro studijní účely částečný přístup do archivu a její film jsme na počátku 80. let mohli promítnout zahraničním studentům. I s pouze improvizovaným paralelním tlumočením studenti okamžitě vycítili, jaká tvůrčí osobnost před nimi stojí. Dokázali vnímat atmosféru filmu, kameru i filmové vyjádření odcizení a prázdnoty, lidskou tragédii nadporučíka tehdejší Československé lidové armády v báječném podání Ivana Palúcha, ostrou studii krize materialistické neexistence – tupého a devastujícího přežívání.
Kolik z toho dokázali pochopit tehdejší účastníci frankofonního kurzu FAMU Speciál, nevím, ale Drahomíra Vihanová byla pro ně samozřejmou uměleckou a pedagogickou autoritou, které – na rozdíl od některých jiných tehdejších učitelů – naslouchali s respektem.
Nebylo to pro její žáky jednoduché, velmi často naopak bolestivé, protože její konzultace nad cvičeními, která realizovali, byly velmi otevřené. Film a dávno předtím i hudbu, kterou se chtěla zabývat v mládí, brala smrtelně vážně. Ve střižně, kde jsem byl tehdy občas přítomen po jejím boku, padala vůči práci studentů ostrá slova a bývalo slyšet i zvýšený hlas. Drahomíra Vihanová nelitovala hodin, které strávila se studenty daleko přes výši jejího – tehdy ještě externího – pedagogického úvazku, dokázala přesvědčit studenta, že filmový materiál je třeba znovu rozlepit a jednotlivé záběry rozvěsit na takzvanou basu, kde každý záběr měl svůj hřebíček. Už tady se někteří studenti, nezvyklí na tak detailní spolupráci s pedagogem, odcházeli vybrečet na toaletu...
Ve vedlejších střižnách pracovali i studenti denního studia různých oborů a režisérka Vihanová je občas nechala nahlédnout do problematiky, kterou řešila se svými studenty z frankofonního kurzu. Tak se stalo, že ji občas požádali o pomoc i studenti dokumentu nebo režie, i když to nebyli její studenti. Jejich pedagogové s nimi takto detailně zpravidla nepracovali. Dnes jsou z nich slavní režiséři a na chvíle strávené s Drahomírou Vihanovou vzpomínají jako na formující.
Obtížný vstup do téže řeky
Je namístě připomenout, že i v oblasti vlastní tvorby dokumentárních filmů dosáhla řady úspěchů i v 80. letech, ale na prahu polistopadového období Drahomíra Vihanová zazářila se zcela mimořádným filmem Proměny přítelkyně Evy, kterým ukázala tvůrčí i lidské zápasy jazzové zpěvačky Evy Olmerové vysoce filmovým jazykem a s přátelskou a důvěrnou otevřeností, kterou jí někteří kritici a jimi naočkovaná sama Olmerová vytýkali. Vzniklo však zcela mimořádné dílo, o jehož kvalitách nemohla nakonec pochybovat ani sama hlavní aktérka, a do budoucích let bude ukázkou, jak náročná eticky, umělecky i lidsky je profese dokumentaristy, není-li režisér jen pasivním stojánkem na mikrofon, ale vstupuje-li s láskou i kritičností do náročného dialogu s hlavní postavou v situacích, které přináší život.
Při pohledu na polistopadovou tvorbu Drahomíry Vihanové je zřejmé, jak obtížné je vstupovat do téže řeky, jak autorka velmi chtěla, nikdy nepřijala nějakou pouze řemeslnou práci, natož reklamu, pro kterou neměla pochopení, v každém jejím díle šlo o všechno, i když řeka kinematografie se velmi proměnila, společnost přestala být pozorným a empatickým divákem omámena mnoha atrakcemi svobodného světa. I podmínky tvorby se natolik změnily, že realizovala pouhé dva celovečerní hrané filmy, Pevnost a Zprávu o putování studentů Petra a Jakuba, se kterými ukázala velké chtění, suverénní znalost jazyka, ale nedosáhla již na mistrovství své prvotiny. I diváci a kritici možná očekávali něco jiného.
Velkou satisfakcí pro Drahomíru Vihanovou byla její pedagogická práce, respekt u studentů i kolegů pedagogů, pevné ukotvení v zaměstnání na FAMU po roce 1989, kde už nebyla „jen“externistkou, ale působila kmenově na katedře střihové skladby, pozvání na dokument a režii několikrát odmítla, k řadě tamních osobností nepociťovala profesní úctu a nechtěla ztrácet čas organizačními úkoly pedagoga, ale s o to větším nasazením a úspěchy pracovala se studenty nad scénáři, a zejména nad studentskými díly ve střižně, kde se film rodí.
Zůstávají za ní filmy, mnohá ocenění, ale zejména vděční bývalí studenti, střihači i režiséři, kteří nejlépe vědí, jak moc jim pomohla. Drahomíra Vihanová žila se svými kocoury dlouhá léta mimo čas a prostor, který ji v profesi nebyl dán v takové míře, jak by si zasluhovala, ale je-li práce někoho z kolegů filmařů nadčasová, je to ta její.
Zůstávají za ní filmy, ocenění, ale zejména vděční bývalí studenti, střihači i režiséři, kteří nejlépe vědí, jak moc jim pomohla