Přirozené lesy a podivný pokus obejít zákon
Vposledních dnech se na různých fórech projednávaly Metodické pokyny k vymezování, navrhování a schvalování zonace na území Národních parků ČR, které připravilo Ministerstvo životního prostředí. Mělo by jít o prováděcí předpis určující jak bezpečně stanovit, mapovat a v terénu vymezit zóny, které jsou jmenovány v novele zákona o ochraně přírody a krajiny. Hlavně proto, aby se v těchto zónách mohla následně uplatnit specifická opatření, v prvé řadě obnova přirozených lesů.
Zmíněná novela zákona přinesla značný pokrok v diskusi o směřování Národního parku Šumava (NPŠ), když jednoznačně stanovila za dlouhodobý cíl ochrany přírody v národních parcích „zachování nebo postupnou obnovu přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území parků“.
Zároveň stanovila, že území parku se bude členit na čtyři zóny. Z nich hlavní význam pro jeho management má zaprvé takzvaná zóna přírodní, kde převažují přirozené ekosystémy a cílem je jejich zachování včetně ochrany nerušeného průběhu přírodních procesů. Zadruhé pak zóna přírodě blízká, kde převažují člověkem částečně pozměněné ekosystémy a cílem je dosažení stavu odpovídajícího přirozeným ekosystémům.
Dále již zákon neuvádí, jaké jsou charakteristiky přirozených ekosystémů, přirozených lesů a podobně lesů přírodě blízkých. Jde totiž o termíny odborné veřejnosti známé. Přesto si je na tomto místě připomeňme, protože v nových metodických pokynech se vůbec nerespektují a uvádějí se termíny jiné, nesprávné a nesouvisející.
Takzvaný Les přirozený se blíží druhovou skladbou i strukturou původním neovlivňovaným pralesům, vyvíjejícím se bez podstatných zásahů člověka. V NŠP se zřejmě nenachází.
Les přírodě blízký odpovídá takzvanou dřevinnou skladbou potenciální přirozené vegetaci, avšak je i strukturou jednodušší, než byl původní les. Tyto porosty vznikaly pod vlivem člověka, ale jejich stav mohl být docílen i vědomě člověkem a takový les se možná v malých částech v šumavském parku zachoval. Zcela rozhodující pro posouzení, zda je les přirozený, nebo ne, je tak jeho dřevinná skladba i prostorová a věková struktura. Prostě by měla odpovídat původním lesům na daných místech, odborně řečeno stanovištích.
Za přirozené lesní ekosystémy se pak jednoduše považují ekosystémy jak lesa přirozeného, tak přírodě blízkého.
Dogma divočiny
Národní park Šumava nyní stojí před monumentálním úkolem – obnovit na převážné ploše parku přirozené smíšené lesy s bukem, smrkem, jedlí a dalšími přidruženými dřevinami, které zde v minulosti rostly. Současné smrkové lesy, rozlámané vichřicemi, hnijící a rozvrácené po napadení kůrovcem, mohou sice vypadat „sebedivočeji“, ale stále jde pouze o produkt člověka. Kdysi lesního hospodáře, nyní ochránce přírody, který zde usiluje naplnit své bizarní představy o tom, jak pouhou „bezzásahovostí“obnoví na Šumavě přirozené lesy. Pouze asi 13 procent lesní plochy, v nadmořské výšce nad 1000 metrů a výše jsou smrčiny, které již nyní můžeme prohlásit za přirozené.
Hodnotíme-li metodické pokyny zonace na územích národních parků, lze konstatovat, že jde o předpis, který se vůbec nezabývá zónami jmenovanými v zákoně. A nesleduje jeho hlavní cíl, totiž jak realizovat postupnou obnovu přirozených lesů. Místo toho se nepochopitelně a nadbytečně snaží uplatnit jiné třídění lesů a podle něj vytvořit vlastní zonaci. Přičemž vychází z mylné představy, že přirozené lesy lze vytvořit jednoduše tak, že je ponecháme bez lidského vlivu, aniž bychom jim vrátili původní skladbu dřevin.
Jde o pokus legalizovat dosavadní zmatený management ochrany přírody v Národním parku Šumava, tedy aplikaci takzvané bezzásahovosti a „divočiny“. Toto dogma je tak zažité, že když se autor pokynů ptá po dlouhodobých cílech parků, sám si odpovídá, že jde o „umožnění průběhu přírodních procesů“. Aniž by si uvědomil, že zákon v prvé řadě hovoří o obnově přirozených lesů.
Ministerstvo tak předložilo metodické pokyny, které v této podobě neumožní dosáhnout vymezení, navržení nebo schválení zón v národních parcích, jak jsou uvedeny v zákoně o ochraně přírody a krajiny. To můžeme považovat také za důkaz přetrvávající schizofrenní situace, která vznikla kolem managementu NPŠ a boje o směřování ochrany přírody v tomto parku.
Z uvedených důvodů a pro závažné odborné nedostatky nelze předložené metodické pokyny přijmout. Navíc je třeba odsoudit tento pokus o zmanipulování záměru zákona o národních parcích ve prospěch současně uplatňované praxe. Lze navíc pochybovat o tom, že současné vedení Správy NPŠ a ti, kdo předkládají metodické pokyny, jsou schopni z odborných i morálních důvodů realizovat grandiózní úkol obnovy přirozených lesů na Šumavě.