Bylo hrozné říkat, že tohle léčit neumíme

Už jako dítě jsem si přál být lékařem, protože jsem v této práci viděl skutečný smysl. Jenže přišla druhá světová válka a vysoké školy byly zavřené. Příležitost se vrátila až po válce.

Po studiu medicíny jsem se shodou náhod dostal k tématu léčby leukemie u nejmenších dětí, která byla tehdy opravdu fatální záležitostí.

Právě toto medicínské téma se stalo náplní celého mého profesního života. Všechny děti tehdy na leukemii dříve či později umíraly, bylo to strašné.

Snažil jsem se o maximum. Bylo mi trapné rodičům stále dokola opakovat, že neumíme jejich děti zachránit. Pořád dokola jsem si říkal, že se to přece musí jednou povést, a tato víra mi dodávala sílu a naději.

OČIMA LÉKAŘE

Proto jsem sledoval vědecký vývoj a snažil se co nejvíce poznatků přinést také k nám do tehdejšího Československa. V roce 1973 jsem se účastnil velkého světového kongresu a přijel s doporučením vytvořit systém specializovaných center.

Měl jsem štěstí na vynikající kolegy, a tak jsme mohli vytvořit výzkumnou laboratoř, která funguje dodnes. Časem jsme slavili alespoň dílčí úspěchy. Dostavily se první výsledky, které jsme měřili podle toho, kolik dětí po léčbě přežije pět let. Bylo jich tehdy 65 procent.

Dodnes si pamatuji první dítě, kterému jsme v roce 1989 transplantovali kostní dřeň od vlastního sourozence. Chlapci byl rok a půl, uzdravil se a stále žije. Do dnešních dnů se podařilo transplantovat kostní dřeň několika stovkám dětí.

Ale tím vývoj dětské hematologie rozhodně nekončí. Stále je co objevovat, stále bádáme, jak co nejlépe a nejšetrněji pomáhat pacientům. Doufám, že jednou budemožné dát dětským pacientům stoprocentní šanci na vyléčení.

Když jsem začínal, byl nejmodernějším vybavením a nejlepším přítelem lékaře mikroskop. Dnešní metody by se nám tehdy zdály jako sci-fi od Julese Verna. Doufám, že vývojové tendence se nezmění a stále bude přibývat kvalitních lékařů a vědců, kteří zasvětí svůj život zdraví pacientů.