Muž v pozadí převratu
tamního sociálně demokratického periodika, Rovnosti.
Během deseti let se Tusar v Brně vypracoval mezi politickou elitu země. Nepochybně k tomu přispělo jeho postavení v Rovnosti, která se pod jeho vedením – v roce 1908 se stal šéfredaktorem – proměnila z týdeníku v deník. Tusar byl dobrý stylista, výborný řečník, mimořádný organizátor a také politik, který dokázal hledat kompromisy se svými odpůrci. V květnu 1911 byl zvolen poslancem říšské rady a se stejnou lehkostí, s jakou dobyl Brno, začal dobývat i Vídeň, k čemuž mu pomáhala také nadprůměrná znalost němčiny.
O Tusarově stylu dobře vypovídá příhoda z doby krátce před první světovou válkou. Plesovou sezonu v Brně každoročně zahajoval okázalý bál, který pořádal moravský zemský místodržitel. Kromě aristokratických a buržoazních špiček byli na podnik zváni i představitelé politických stran. Sociální demokraté se podobných panských radovánek tradičně odmítali účastnit. Ne tak Tusar, který se k šoku přítomných na plese objevil ve fraku a svou přítomnost vypointoval tím, že vyzval k tanci místodržitelovu manželku. Sál prý oněměl proletářovou troufalostí a Tusar s paní hraběnkou dotančili sólo. Vezmeme-li navíc v potaz, že Tusar od dětství, kdy utrpěl vážný úraz, kulhal, šlo o čin mimořádné odvahy a sebevědomí.
Potěšení na mé straně
Po vypuknutí světové války byl politický život vmonarchii ochromen. Přestože byla říšská rada rozpuštěna, zůstal Tusar ve Vídni jako jakási česká spojka. Jeho strana pod vlivem Bohumíra Šmerala tehdy prováděla aktivistickou prorakouskou politiku. Tusar sám začal měnit názory teprve na podzim 1917, kdy se mohl účastnit odborového kongresu v neutrálním Švýcarsku. Sešel se tu s aktivistou zahraničního odbo- je Pavlem Baráčkem-Jacquierem, jenž mu poskytl informace přímo od Edvarda Beneše.
Po obnovení parlamentního života v květnu 1917 byl Tusar u všeho důležitého. Byl zvolen místopředsedou říšské rady a jednatelem Českého svazu, což bylo neformální sdružení českých poslanců. V červenci 1918 se pak stal plnomocníkem vrcholného orgánu české politiky, Národního výboru československého ve Vídni. Informace, které posílal do Prahy, byly klíčové pro načasování i průběh převratu. Když ho 30. října 1918 přivítal poslední ministerský předseda Předlitavska Heinrich Lammasch slovy: „Excelence, mám tu čest uvítat vás jako prvního vyslance československého státu,“odpověděl s pohotovostí sobě vlastní: „Potěšení je na mé straně.“
Ve Vídni zůstal Tusar až do léta 1919. Díky dobrým kontaktům s rakouskými sociálními demokraty, kteří se ve vznikající Rakouské republice dostali k moci, se mu podařilo prosadit pro Československo výhodné delimitace materiálu. V někdejších centrálních úřadech monarchie také zřídil z českých úředníků likvidační komise, které do Prahy odesílaly plné železniční vagony dokumentů nutných k chodu nového státu.
O Tusarově návratu do vlasti rozhodly obecní volby v červnu 1919, které s velkou převahou vyhrála sociální demokracie, jež získala 32,5 procenta hlasů. Převahu levicových stran stvrdil i úspěch československých socialistů (17,3 procenta) na druhém místě. Přestože volby nic nezměnily na složení parlamentu, byla na základě jejich výsledků rekonstruována vláda: všenárodní koalici vystřídala tzv. rudo-zelená koalice obou socialistických stran a agrárníků, kterou dále podporoval slovenský klub.
Proč se premiérem stal Tusar, a ne některý z jeho stranických kolegů, který měl zkušenosti z předchozí vlády? Právě proto, že v předchozí vládě se někteří sociálně demokratičtí předáci ukázali jako pro ministerskou funkci málo vhodní. I o Tusarovi měl však pre- zident Masaryk, který složení vlády zásadně ovlivnil, své pochybnosti. Ale nakonec se přesvědčil, že byly liché: „Ukázalo se, že tento oportunista a muž hladkého jednání a slabého vypadání má v sobě také rysy energického rváče, je-li třeba,“napsal o premiéru Tusarovi Ferdinand Peroutka.
Sociální demokrat v čele vlády, to bylo v Evropě v té době něco nevídaného, a Tusara o několik měsíců předběhli jen německý Friedrich Ebert a rakouský Karl Renner.
Oběť dezinformace
Tusar dokončil konsolidaci státu. Během čtrnáctiměsíčního úřadování jeho dvou vlád byla přijata československá ústava, proběhly první parlamentní volby, v nichž opět zvítězila jeho strana, byly stabilizovány státní finance, uzákoněna pozemková reforma a odražen útok bolševických Maďarů na Slovensko. V dalším vládnutí úspěšnému kabinetu zabránil až rozkol v sociální demokracii mezi umírněnými reformisty Tusarova typu a zbolševizovanou levicí. Tusar proto 15. září 1920 odstoupil a podpořil vznik úřednické vlády Jana Černého, která se mohla lépe vyrovnat s komunistickou hrozbou. Hektická politická činnost podlomila Tusarovo již tak křehké zdraví – trpěl výdutí aorty, kornatěním tepen a krční chorobou, která mu bránila mluvit nahlas. Po demisi své vlády se několik měsíců léčil v Hamburku a v březnu 1921 byl jmenován vyslancem v Berlíně. Nešlo o trafiku pro vysloužilého politika, ale o exponovaný post ve státě, který byl z mnoha hledisek pro Československo nejvýznamnějším. Již v létě 1922 se musel asi čtyři měsíce léčit, tentokrát v Paříži.
Vlastimilu Tusarovi se stal osudný skandál, který na počátku roku 1924 rozpoutaly německé diplomatické kruhy publikací údajného tajného dodatku francouzsko-československé spojenecké smlouvy. Materiály měly prokazovat, že Československo se zavázalo Francii vojensky podpořit v případné válce proti Německu a dalším státům. Šlo o podvrhy, které torpédovaly veškeré Tusarovo diplomatické úsilí. Dny, kdy musel čelit zlovolné kampani, ho zcela vyčerpaly.
Tusar skonal 22. března 1924, tři dny poté, co Berliner Tageblatt publikoval hanebná falza. Podle nekrologu otištěného v Lidových novinách toho dne ve tři hodiny odpoledne oznámil lékař paní Tusarové, že stav jejího manžela je beznadějný a že mu zbývá několik hodin života. K lůžku nemocného byly pak povolány jeho dcery. Zemřel v půl sedmé v náručí své ženy.
Poslední rozloučení s Vlastimilem Tusarem v Praze v sobotu 29. března 1924 patřilo k okázalým pohřbům doby. Národní listy na druhý den psaly o „slavném konduktu“, který sociálně demokratická strana vypravila jednomu ze svých vynikajících předáků.
Urnu s Tusarovými ostatky si však jeho poněkud frivolní manželka nevyzvedla z krematoria, a tak byla umístěna v zasedací síni výkonného výboru strany v Lidovém domě. Kde je dnes, nikdo neví, druhý československý premiér nemá žádný hrob a jeho památku v celé republice připomíná pouze jedna ulice v pražských Holešovicích.
Příště (8. 1. 2018): Přemysl Šámal