Ukusování z římského dortu
Evropská divadelní cena se v neděli večer udělovala v Římě. Zaplněné Teatro Argentino holdovalo zejména dvěma laureátům – Isabelle Huppertové a Jeremymu Ironsovi, kteří si ocenění odnesli za celoživotní dílo.
ŘÍM/PRAHA Cena se uděluje od roku 1986 a vznikla z iniciativy řecké političky a herečky Meliny Mercouriové a tehdejšího francouzského ministra kultury Jacka Langa. Šlo o první evropské divadelní ocenění a také pilotní projekt Evropské komise. Jack Lang, dnes osmdesátiletý evropský kulturní „guru“, který spustil řadu evropských kulturních aktivit, se zúčastnil i letošního ceremoniálu a mimo jiné připomněl další zasloužilé tvůrce, zejména italského režiséra a zakladatele slavné scény Piccolo Teatro Giorgia Strehlera. Jemu pak letošní ročník věnoval.
Ze záznamu se promítalo slavnostní vyhlášení cen roku 1986 z Taorminy, kde se první držitelkou ceny stala francouzská režisérka Arianne Mnouchkinová. Pronesla tehdy velmi emotivní projev a vzpomenula také „jinou Evropu“. Řekla doslova: „Jsem šťastná, že se evropští divadelníci spojili, ale existuje ještě část Evropy, kde nelze svobodně tvořit.“Ve svém laudatiu konkrétně zmínila Polsko, Československo a Maďarsko a vyslovila podporu neoficiálním strukturám. Bylo zajímavé připomenout, jak vypadala Evropa před třiceti lety, a to zejména v konfrontaci s tím, jaké problémy ji trápí dnes, jak je jinak rozdělená, co vše se prohospodařilo a jaké politické síly se derou k moci.
Kromě dvou cen za celoživotní dílo bylo uděleno šest ocenění za novou divadelní realitu a několik zvláštních poct (Wole Soyinka a tuniský režisér Fadhel Jaibi). Cena za novou realitu připadla také ruskému režisérovi Kirillu Serebrennikovovi, který je vMoskvě v domácím vězení, takže si pro cenu nemohl přijet. Serebrennikov je nepohodlný kritik Putinova režimu a čelí obvinění z ekonomických machinací kolem projektu Platforma; údajně nerealizoval inscenaci Snu noci svatojanské, na kterou získal dotace. Je zjevné, že jde o důvody zástupné a ještě překroucené, proto- že zmíněná inscenace vznikla a v Moskvě se hraje. Celá záležitost je poněkud nejasná a i Serebrennikovova spolupracovnice Marina Davidovová, která v Římě hovořila o jeho práci, měla jen kusé informace.
Na festival se nedostavil ani přední slovinský režisér Jernej Lorenci a k vidění nebyla ani jeho inscenace Krále Ubu, neboť hlavního představitele postihl infarkt. Mezi dalšími laureáty byla nizozemská režisérka působící v Německu Suzanne Kennedyová a izraelská režisérka Jael Ronenová, která tvoří převážně v Německu a jejíž tvorbu zná díky německému festivalu i české publikum, domácí performer Alessandro Sciarroni či řecký choreograf Dimitris Papajannu.
Vrcholem celého týdne bylo udělení cen Isabelle Huppertové a Jeremymu Ironsovi a posléze je- jich společné vystoupení, nejprve četba z korespondence a poté scénické čtení Pinterovy jednoaktovky ... a v prach se obrátíš. Oba oceněné představila také sestava dalších významných hostů, kolegů a přátel – v případě Jeremyho Ironse to byla třeba Fanny Ardantová, režisér Volker Schlöndorff či známý britský divadelní kritik Michael Billington. Ve svitě Huppertové zase figurovala zpěvačka Patti Smith, její sestra a režisérka Caroline Huppertová a režisér Benoît Jacquot.
Irons se představil jako velký šarmér a komediant, ať už na konferenci, či při závěrečném ceremoniálu, kdy s Huppertovou četli milostné dopisy velké francouzské herečky a divadelní tragédky Maríi Casaresové a spisovatele Alberta Camuse, jejichž vztah ukončila automobilová nehoda, při níž Camus zemřel. Dopisy vybrala Huppertová a oba herci partnersky výborně souzněli – on byl energický, důrazný a lehce ironický, ona působila velmi civilně a nenuceně a zároveň z ní vyzařovala silná citovost, jež občas neokázale probleskla na povrch, její vyznání byla tichá, a o to důraznější.
Před vystoupením ovšem Irons zimprovizoval etudu na téma „nebohý herec čeká na slavnou francouzskou divu“a začal tím, že Isabelle má zřejmě obavy z toho, že bude hrát s Britem. Po všech poklonách, které vyslechl na konferenci, suše pravil, že kdyby tam byla jeho choť, říkala by něco jiného, ale naštěstí prý nebyla pozvaná. Poté ji mnohokrát zmínil a dodal jí tak status „paní Columbové“. Jinak zazněla řada zajímavých hercových charakteristik, mluvilo se o jeho skvělém hlasu, který zvládá temné i radostné polohy. Padala slova jako rytíř starého stylu, per- fekcionista, hovořilo se o tom, jak je vždy klidný a rozvážný, absolutně koncentrovaný a pohroužený do role, na což Irons kontroval, že má nejspíš Aspergerův syndrom.
Irons vzpomínal na své divadelní působení, vyznal se z obdivu k Tomu Stoppardovi a Haroldu Pinterovi. „Se Stoppardem je radost být herec a Pinterovy hry zase připomínají velké dorty z mnoha vrstev, jejichž vnitřek je překvapivý,“řekl. Víc se ale paradoxně mluvilo o filmu. Schlöndorff vzpomínal na natáčení Swannovy lásky, kde byla Ironsovou partnerkou Ornella Mutiová. Ta neměla s takovou látkou žádné zkušenosti a Irons jí podle něj velmi pomohl.
Zatímco Irons divadlo vyměnil za film a hrál i v řadě komerčních hollywoodských snímků, Isabelle Huppertová, rovněž slavná filmová star, divadlo nikdy neopustila. A také je ve výběru svých filmů konzistentní, komerci odmítá. Nebavila sice tolik bonmoty, ale byla sympatická svou neutuchající dychtivostí a poctivým přístupem k profesi, kterou miluje a dává jí všechno. „Za tuto cenu děkuji své zemi – a tou je divadlo,“řekla při přebírání ceny a pokračovala: „Vstupujeme stále do různých rolí a já teď hraji roli oceněné herečky, prostě divadlo je můj život.“
Na konferenci se také vyznala ze svého vztahu k divadlu, které podle ní musí být vizionářské a provokovat. „To znamená, že i když je všechno řečeno, pořád ještě něco zůstává nevysloveno. A to je vzrušující.“Také se připomínala její neuvěřitelná herecká proměnlivost, tvárnost a velké role. Byla to například Medea na papežském dvoře v Avignonu, kterou nastudovala před šestnácti lety, či postava sebevražedkyně v Psychosis 4.48 Sarah Kaneové. Slavná je i její Blanche v Tramvaji do stanice Touha, kterou hrála před šesti lety v pařížském Odeonu pod vedením polského režiséra Krzysztofa Warlikowského.
Hodně se hovořilo také o její odvaze, s níž si vybírá role. Huppertová se nebojí přijmout úlohu psychicky vyšinutých hrdinek, frustrovaných i perverzních. „Taková práce je jako zkoumání nového, neznámého světa,“uvedla. Osobní notu pak do rozprav vnesla její sestra Caroline, která vzpomínala na společné dětské hry a rodinné zázemí. „Byly jsme čtyři sestry a měly jednoho bratra. Hodně jsme si hrávali v zahradě, já to zpravidla organizovala a Isabelle byla vždy dychtivá a ochotná všechno vyzkoušet.“