Pokušitel vysedává v bistru
Bistro s osudovým názvem The Place neboli Místo navštěvují i lidé, kteří právě nepotřebují jíst ani pít. Svou „kancelář“tam totiž má záhadný muž, který svým klientům dokáže splnit každé toužebné přání. Určuje si však pro to mnohdy velmi bizarní podmínky, které testují, kam až jsou lidé schopni kvůli svým touhám zajít. Starší dáma, která si přeje uzdravení svého manžela, tak například dostane za úkol sestrojit bombu a umístit ji do restaurace plné lidí. Jeptiška, jež ztrácí kontakt s bohem, má počít dítě. Slepec, který touží po návratu zraku, má znásilnit ženu. A muž, který chce zachránit své nemocné dítě, má kvůli tomu jiné, náhodně vybrané dítě zabít. Jiný muž, jenž chce strávit noc s modelkou, potom naopak musí toto dítě chránit. To je jen část všech úkolů, které rozvážně vyhlížející starší muž rozdává. Brzy je jasné, že osudy všech postav, jež se tu střídají jako apoštolové na orloji, do sebe nějakým způsobem zapadnou. A že jen málokdo z této zkoušky vyjde s čistým štítem.
Scenárista a režisér Paolo Genovese před časem zaujal i české publikum bystrou komedií Naprostí cizinci, v níž ukázal, co by se stalo, kdyby skupinka přátel a partnerů jednoho večera odtajnila obsah svých mobilních telefonů. V Místu splněných přání komediální aspekt utlumil, ale přidržel se jednoty místa – děj snímku se opravdu odehrává jen a jen u stolku nenápadného pokušitele. A publikum se až do konce dohaduje, kdo vlastně tím pokušitelem, který evidentně dokáže splnit, co slibuje, vlastně je – zda skutečně ďábel (rád hovoří o detailech), nebo ještě někdo jiný. Zamýšlená odpověď nejspíš zní, že to naše vlastní neskromné a leckdy pošetilé touhy nás uvádějí v ta největší pokušení.
Snímek italského režiséra Paola Genoveseho Místo splněných přání lze brát i jako příspěvek do aktuální debaty o tom, kdo a proč nás uvádí v pokušení.
Přistoupit na hru
Záleží velmi mocně na divákově ochotě oddat se režisérově fikci a v jejím rámci pak sledovat lavírování jednotlivých postav. Pokud by někdo už na začátku zhodnotil předvedenou situaci jako nebetyčný nesmysl (a to nepochybně lze), zbytek filmu si nejspíš moc neužije. Na druhé straně se takováto vypjatá situace nevyskytuje v dějinách lidského vyprávění poprvé: stavět hrdiny před absurdní úkoly a zaujatě sledovat jejich reakce je oblíbený postup už od biblických dob. A pokud přistoupíme na režisérovu hru, můžeme v ní alespoň místy vnímat dosti přesné ozvuky třeba méně vyhrocených, ale někdy podobně absurdních příběhů lidských tužeb a toho, jak jsou kvůli nim jejich nositelé manipulovatelní.
Genoveseho hutný obrázek lidských morálních dilemat nicméně nakonec zaujme především tím, jak do sebe zapadne soukolí mechanického strojku, který se autor rozhodl divákům předvést. Potvrzuje se, že tenhle tvůrce dokáže diváky pobavit, i když to třeba není jeho prvořadým cílem.
Místo splněných přání