Obchodování s prázdnem
Bitcoin je sběratelský artikl, nikoli měna. Zájem jednotlivce zde navíc podkopává zájem celku
Sobrovským růstem ceny bitcoinu v posledních dnech, měsících a především roce si řada lidí pokládá otázku, co stojí za takovým nárůstem hodnoty. Celistvou odpověď na ni asi nikdo nepřinese. Primární překážkou v jejím hledání je vůle nasazovat koncepty tradičního společenského uspořádání na nové technologické fenomény. Výchozí problém vidím v tom, že se bitcoinu říká měna, kterou ale není.
Celé to vzniklo jako zajímavý technologický koncept, který do řetězce (block chain) umí za sebe skládat události s čímkoliv spjaté tak, aby se dal v elektronických datech najít zpětně důkaz, že k události došlo. Bitcoin tak nebyl navrhován jako komplexní systém podobný dnešnímu ethereu, které umožňuje podstatně víc služeb na jednom řetězci. Přirozeným nápadem tehdy bylo na onen řetězec nasadit elektronický token, nazvat ho coin (mince), a protože je definován v bitech, říkat mu bitcoin. Tak vznikla měna, elektronický token v řetězci bitů.
Nicméně to ještě neznamená, že to měna je. Bitcoin se stal měnou tím, že se dané tokeny začaly obchodovat na nově vzniklých burzách dedikovaných pouze bitcoinu, čímž se token dostal na trh mimo veškeré autority a dostal hodnotu. Díky relativní stabilitě po dobu řady let si našel cestu do obchodů a na standardní burzy. Nyní se ale ukazuje, že s tím, jak se bitcoin stává vhodnou komoditou k rizikové investici, obchody od něj jako od platidla upouští. Bitcoin totiž není měna, ale sběratelský artikl – a tím vždycky byl.
Technošílenství s kryptoměnami
Druhým zajímavým argumentem, který je kolem bitcoinu slyšet, je technologický návrh zajišťující konečný počet bitcoinů na trhu, a tudíž zamezující potenciální inflaci. Všichni techno-ultra-libertariáni, přesvědčení o nelegitimitě demokraticky volené autority a její zastupitelnosti technologickými vychytávkami, tvrdí, že největším zlem naší svobodné společnosti je stát a centrální banka, umožňující inflaci měny. Na dnešním bitcoinu je zjevně vidět, že bude-li jeho počet konečný a poptávka bude neustále stoupat, je naprosto nemyslitelné, že bude používán jako měna. Pro každého bude dá- Platit hotově, kartou nebo bitcoiny
vat ekonomický smysl si ho ponechat, protože za takových podmínek by jeho utrácení za spotřební zboží bylo značně neekonomické. To samozřejmě neznamená, že to někdo dělat nebude. Fungující rostoucí ekonomiku to ale rozhodně nestabilizuje.
Důvody, proč se upustilo od zlata a přešlo se na peníze pod kontrolou centrální banky bez krytí zlatem, budou úplně stejné u upouštění od bitcoinu. Regulace v tomto případě umožňuje vnést racionální hledisko stabilizující trh, což při panickém nákupu nebo prodeji na úplně volném trhu nejde. Osvobozující to tedy určitě není a jako měna pouze ukazuje, jak nestabilní a na nenadálé nálady lidí citlivý je otevřený neregulovaný trh. Stabilní rozvoj globální komunity lidí bez států (plán libertariánů) nám tedy bitcoin nepřinese.
Nemožnost regulace má ale i jiný, podstatnější problém, který reálně přesahuje hranice technošílenství s kryptoměnami. Nemožnost jakéko- liv autority zakázat obchodování s virtuálním prázdnem má zásadní globální dopady na spotřebu energie. V současnosti bitcoin a ethereum spotřebovávají 42,67 TWh elektřiny, tedy více než 159 zemí světa dohromady, a spotřeba exponenciálně roste. Lidstvo vydává energii na výpočet zašifrovaných řetězců, jejichž faktický dopad na kvalitu života člověka je naprosto nulový, právě v době, kdy se světoví lídři scházejí, aby vyřešili problém extrémní energetické náročnosti lidstva a dokázali jí vyjít vstříc bez fatálních dopadů na životní prostředí a růst globální ekonomiky. Tento nejnovější efekt je o to podstatnější, že je nejspíš nezastavitelný. Poukazuje na klasické dilema, kdy zájem jednotlivce podkopává všeobecný zájem celku, jehož je jednotlivec součástí.
Ve 20. století se experti na mezinárodní vztahy zabývali primárně tím, jak udržet velmoci v klidu, aby na sebe nestřílely jadernými zbraněmi, a vymysleli pro přesvědčení politiků princip jaderného odstrašení. Dnešní akademiky a politiky čeká vypořádání se s problémem rostoucí decentralizace a představy o její obecné instrumentální prospěšnosti a politické legitimitě, pokoušející se nahradit demokratickou volbu. Jestli se lidstvo upeče ve stále teplejší atmosféře, protože bude těžit prakticky nevyužitelné virtuální tokeny, bude to nejspíš ten nejparadoxnější moment planetárních dějin.