Sedmdesát tisíc lidí bez práva na domov
Podle posledních statistických údajů ministerstva práce a sociálních věcí bylo na konci roku 2016 v tuzemských pobytových sociálních službách trvale umístěno přes 69 tisíc obyvatel. Nárůst za posledních 10 let je 15 procent. To je dobré vědět krátce po dni, který Organizace spojených národů prohlásila za Den lidských práv (10. prosince). V České republice se o tomto výročí (přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948) příliš nemluví, ačkoli důvody tady jsou. Jedním z nich je neutěšený stav naplňování lidských práv lidí se zdravotním postižením. Bez nadsázky lze říci, že za aktivní účasti veřejných institucí u nás žijí desetitisíce lidí se zdravotním postižením, jejichž práva jsou dlouhodobě omezována.
Desítky tisíc lidí včetně dětí a se- niorů, kteří s ohledem na zdravotní postižení potřebují zvláštní pomoc v každodenním životě, se musely přizpůsobit nabídce pobytových služeb. Tedy odstěhovat se do míst, kam by je jinak ani nenapadlo odejít. Žít ve „společné domácnosti“s cizími lidmi, které by si sami nikdy nevybrali. Životním stylem, jež určuje personál zařízení, kde jsou obyvatelé v hierarchii až na samotném konci. Takovému uspořádání se říká ústav a je jedno, zdali má 150 lůžek, nebo šest. Jen u těchmalých je jednodušší vytvořit zdání normální domácnosti. Málo se ví o tom, že lidská práva jsou v ústavech kvůli jejich uspořádání nenaplnitelná, i proto chybí společenská poptávka po změně. Většina lidí je přesvědčena, že i dětem s postižením, o seniorech ani nemluvě, je v ústavech lépe, protože tam mají odbornou péči a jsou „mezi svými“.
Na neutěšenou životní situaci lidí v ústavech upozorňují tuzemské i za- hraniční lidskoprávní organizace včetně výše zmiňované OSN. Její výbor pro práva osob s postižením kritizuje Českou republiku mimo jiné za to, že nemá konkrétní harmonogram pro odstranění ústavní péče a nadále investuje především do ústavů. OSN požadu- je, aby vláda vyčlenila dostatečné zdroje na rozvoj služeb, které by lidem s postižením daly příležitost svobodně si zvolit, s kým, kde a v jakých životních podmínkách budou žít.
Kosmetické úpravy postavené na rozmělnění velkých ústavů na malé nic nezmění. OSN to v jednom ze svých dokumentů ze srpna tohoto roku říká jasně: „Individualizované podpůrné služby musí být považovány za právo a nikoli formu zdravotní, sociální nebo charitativní péče.“Tedy člověk s postižením má právo na osobní asistenci, která mu umožní žít tam, kde si zvolí. Stejně důležitý je požadavek na zajištění „kvalifikovaných specialistů, kteří jsou schopni najít praktická řešení pro překonání bariér nezávislého života v běžné společnosti podle požadavků a přání jednotlivců“. Řeč je o koordinátorech podpory, po nichž volají už léta zejména rodiny lidí s postižením. Dalším tuzemským letitým problémem je cenově dostupné bydlení. Jenže kde je konec zákona o sociálním bydlení?
Léta mám v hlavě článek o Zdeňku Milerovi, autorovi světoznámého Krtka, v němž Petr Třešňák z Respektu napsal, že slavný a bohatý muž se dostal do domova pro seniory na přání příbuzných a proti své vůli poté, co rodina přestala zvládat péči doma. Jeho největším přáním bylo „vrátit se domů“. Nedostatek peněz na zaplacení celodenní pomoci nepochybně nebyl důvodem pro jeho stěhování do ústavu. Nejde totiž jen o peníze. Klíčová je schopnost lidí na všech pozicích a ve všech rolích – počínaje prezidentem a konče příbuznými – představit si, že to jde i bez ústavu. Pokusme se změnit každý za sebe tento základní postoj. Den lidských práv je pro to dobrá příležitost.
Málo se ví o tom, že lidská práva jsou v ústavech kvůli jejich uspořádání nenaplnitelná, i proto chybí společenská poptávka po změně
Autorka je zástupkyně ředitele organizace Quip, která pomáhá naplňovat práva lidí s postižením