Vídeňská výstava roku: Ra
Dílo génia renesance, jak bývá nazýván, je neustále podrobováno výzkumům s cílem proniknout do malířova myšlení a stylu práce. Také tentokrát jsou v rámci výstavy zveřejněny nové teorie dokumentované na skicách a kresbách, které vedly k pozdější konečné podobě obrazů.
Madony soucitné, kojící, klečící, sedící, s diadémem...
V představení umělce a jeho díla je Albertina tradičně důsledná, neopomíná žádný detail, podrobně se věnuje zásadním počinům malíře a kromě velkých pláten klade důraz na jejich vývoj v pozoruhodných přípravných kresbách. Výstava, čítající kolem 130 kreseb a 18 obrazů, provádí diváka chronologicky a soustředí se především na tři zásadní etapy.
První kroky učinil Raffael jistě ve stopách svého otce, malíře v Urbinu, ale jeho rané tvůrčí období spadá do let 1496–1503, kdy se učil u malíře Perugina v Perugii. Následují důležitá léta 1505–1508 strávená ve Florencii a jeho tvorba vrcholí plodným obdobím v Římě, kam odešel na pozvání papeže Julia II. a kde ale ani ne čtyřicetiletý roku 1520 umírá (pravděpodobně na mor, ale podle některých legend možná na následky neuspořádaného životního stylu). V Římě měl rovněž významného mecenáše, bankéře Agostina Chigiho, pro nějž zde freskami vyzdobil jeho vilu.
Trpělivý divák, který čte doprovodné texty v němčině a angličtině, může získat o Raffaelově tvorbě ucelenou představu. Nicméně od úmyslu detailně nastudovat Raffaelovo dílo mnoho přítomných odradí naplněné sály a fronty před obrazy s dlouhými informačními popisky.
Edukativní hodnota počinu se rozplyne v síle vizuálního zážitku z rozměrných pláten vyobrazujících dokonalé postavy svatých, ale také z množství důkladných přípravných kreseb a kartonů. Umělec jim dovedl vtisknout lidskost, spojit antický ideál krásy s laskavou přirozeností a přiblížit je tak světskému životu. Tento jev lze nejlépe sledovat na ztvárnění Madon. Raffael se tématem Panny Marie s dítětem Božím zabýval během celého svého tvůrčího života. O Madony se pokoušel již v době učení u Perugina. V Albertině je k vidění jedna z nejstarších – Madona s granátovým jablkem z roku 1504. Pro srovnání jsou vystaveny další, například Madona s dítětem, namalovaná o čtyři roky později. Starší práce jsou dokladem Raffaelova vývoje, odpoutání od Peruginova vlivu a nástupu osobitějšího stylu i příklonu k italskému humanismu.
Po osmnácti letech se vrací Vídeň k Raffaelovi. Opět v Albertině a v podstatně větším rozsahu. Zatímco minulá výstava měla tendenci srovnávat mistra s jeho současníky a žáky, nyní je zaměřena výhradně na tvorbu Raffaela Santiho (1483–1520). Expozice, otevřená do 7. ledna příštího roku, je po Michelangelovi a Van Goghovi třetí nejdražší instalací realizovanou v Albertině. Raffael nechal vyniknout citovému vztahu mezi matkou a dítětem, aniž by madonám ubral na jejich posvátné úctě
V Raffaelových prvotinách se Madony objevují ještě jako polopostavy. Ve Florencii, kam Raffaela přivedla i touha vidět na vlastní oči tvorbu svých nejlepších současníků Leonarda da Vinciho aMichelangela, se mění. Maluje je na větší obrazové formáty, postavy svatých se na nich objevují celé, obličeje s uvolněnými rysy působí bezstarostně. Pozadí tvořené krajinou v rozpuku je dalším oživujícím prvkem a Panna Marie se na jeho obrazech přibližuje lidskému chápání mateřství. Raffael nechal vyniknout citovému vztahu mezi matkou a dítětem, aniž byMadonám ubral na jejich posvátné úctě. Ve Florencii Raffaela živily především zakázky bo-