Trocha smutku nezaškodí

Taková typická předvánoční scénka: babička s vnučkou vykrajují perníkový betlém; stihly to až na poslední chvíli, protože nejen babičky, ale i vnučky jsou hodně zaneprázdněné a na tradiční libůstky tohoto typu čas a soustředění vyškrábnou jen tak tak. Jde to dobře, Jezulátko i ovečky už voní z trouby a za chvíli bude možné pustit se do zdobení. V jednom okamžiku se desetiletá cukrářka odmlčí a trochu ostýchavě vyloví z batohu dva listy papíru. Chtěla by je ukázat, ale není si jistá.

Tužkou načrtnuté řádky nadepsala Vánoční stromeček. Zkraje text, psaný v první osobě, vypadá zábavně: mladý stromek v lese uřízli, odvezli do města na trh a on se teď bojí, že si ho nikdo nevšimne. Vidí, jak se lidi těší na Vánoce, jak chystají ozdobičky a světýlka, chtěl by k té radosti také patřit. Stalo se, už si ho kou- pili, zdobí, obletují ho, radují se s ním.

Ta pohádka má ovšem vývoj amalá autorka ústy stromečku popisuje, jak se radost postupně mění v cosi nepoznaného, nevolnost se prohlubuje, jehličí a větve slábnou, usychají. Bez většího zájmu té šťastné rodiny. Abychom to zkrátili: když si lidi všimli, jak strom ztrácí svěžest, prostě ho odložili u popelnice. Text končí třemi tečkami, stromek nemá sílu dokončit popis svého údělu.

Život, víme. Rodí se, užívá si, slouží a končí. Nic nového. Jen ten posmutnělý tón, jímž holčička zjevně bez nějakého konkrétního vnějšího impulzu věcně zformulovala svoje pocity, je nový. Taky se těší na živý stromeček, na jeho vůni a učila se, že probírka lesa je nutná. Ale zdá se, že už tuší i něco víc, nad čím je nutné se pozastavit.

Tváří se neutrálně, vrací se k perníkovému Josefovi a Marii, pečlivě tubičkou zvýrazňuje jejich siluety, neptá se, ale po očku sleduje, jak babička její vánoční text překvapeně pročítá znovu. A ta doufá, že pragmatismus současného života nezaskočí dívku natolik, aby své instinkty ztratila.