Všem liberálům bez dobré vůle
hlášení jsou typickým příkladem myšlení rigidního klasického liberalismu, odmítajícího fakt, že lidská společnost progresivně kumuluje nové vědění, ze kterého lze banální logickou abstrakcí vydedukovat, čemu lidstvo musí čelit de facto. tou, je jeho volba, ale s nevyhnutelnými společenskými důsledky.
Kdyby byla většina společnosti závislá na heroinu, bude to celospolečenská katastrofa už z toho důvodů, že ti, kdo jej neberou, žijí ve zhroucené společnosti. Rozdíl vnímání těchto dvou drog je v obecném konsenzu, co je a co už není společensky přijatelná hrozba.
Podobný typ analýzy ale klasičtí liberálové jednoduše odmítají podstupovat, rovnou útočí na jakýkoliv podnět řešit problémy jako společenské a vše redukují na fundament o svobodě jednotlivce, který tím ale neprávem znásilňují, a jednotlivce tím zavírají do bubliny dogmatické svobody. Takové uvažování je nejlepší cesta k záhubě lidstva, což je centrální myšlenka nedávného dopisu patnácti tisíc vědců, v němž se mluví o tom, že lidstvo musí jednat, nebo jednoduše nepřežije.
Evropa prý prochází hodnotovou krizí, protože se odkloňuje od liberálních hodnot. Nevnímal bych situaci jako odklon od liberálních hodnot. Naše společnost nabyla nových vědomostí, čelí nově poznaným výzvám a snaží se reagovat na komplexnější svět. Pláč klasických liberálů nad ztracenými dny ideologického boje za liberální hodnoty ve 20. století jen prokazuje, že nemají k dnešním problémům mnoho co říct.
Revize pragmatismu
V politických vědách, respektive v bezpečnostních studiích, právě probíhá nesmírně osvobozující debata, která skrze revizi sto let starého pragmatismu stmeluje desítky let nesmiřitelné tábory teoretiků a přináší velmi podnětné myšlenky, jak v dnešní společnosti jednat eticky, aniž by se nahlížený problém relativizoval. Nový pragmatismus slučuje praktické vědění, kontext, kontextuálně podmíněnou (nahodilou) etickou reflexi a zkušenost člověka.
Základními premisami tohoto nového pragmatického hnutí je přiznání, že neexistuje fundament pravdy (nepleťme v postfaktuální době fakta s pravdou). Pravda je nahodilá a závislá na kontextu, protože reprezentuje individuální reflexi, což umožňuje druhou premisu, a to je nahodilost etické reflexe. K takové analýze lze přistoupit tehdy, pokud analyzujeme praktické zkušenosti, jednání, rozhodování člověka.
V reakci na pláč klasických liberálů by nový pragmatismus říkal, že v určitém kontextu je přirozeně nevhodné se zabývat všemi absurdními právy a jejich uzákoněními, kterých se každá dílčí menšina ve společnosti dožaduje (pravděpodobně ale ne všichni z této menšiny, což je ona nahodilost a kontext). Není ale vhodné na tato práva rezignovat úplně a je třeba, aby práva jednotlivců bez ohledu na sexuální orientaci, náboženské vyznání apod. byla přirozeně zajištěna.
Pokud nový pragmatismus vneseme do diskuse o globální klimatické změně, přinese naprosto zásadní podnět, který v politické debatě chybí. Dilematem totiž není všeobecná akceptace faktu globálních klimatických změn, ale jak na ně správně reagovat. Vědění tvořené vědeckými komunitami je dostatečně vystavené odborné kritice před i po publikaci a jako takové nám přináší poměrně zřetelnou představu, kdy a proč se začaly skleníkové plyny v atmosféře kumulovat a jaké to má důsledky. Nicméně žádoucí stav klimatu a metoda jeho dosažení bude daleko složitější debata. O podobě reakce nerozhodnou vědci, ale politici a ti budou muset rozhodnout zodpovědně.
Zde nastupuje právě nový pragmatismus, jedno špatné rozhodnutí, například v podobě prosazení biopaliv, není důvodem nedělat nic, ale znovu prohloubit naše znalosti a udělat znovu to nejlepší možné rozhodnutí. Problém je viditelně daleko komplexnější než důvody pláče nad bující regulací.
V tomto kontextu není naší výzvou, zda ten či onen extrémní moment poukazuje na zásadní společenské změny a úpadek liberálního uvažování. Stojíme před situací, kdy čelíme komplexním globálním výzvám, které nejsou předmětem ideových sporů. Bez pragmatického uvažování se budeme točit dokola a tklivě si připomínat doby rozkvětu našich ideálů. Pro blaho lidstva lze udělat daleko více, přiznat vlastní chyby, zlepšit rozhodování nebo třeba reformovat instituce namísto teatrálního odcházení do prázdna. Takové reflexivní jednání je potřeba právě teď, kdy se od vědců a politiků očekává historický konsenzus, a to je postliberální svět, říkejme tomu třeba liberální pragmatismus. Naše svoboda nekončí pouze tam, kde začíná svoboda jiných, končí i tam, kde díky vlastnímu nevědění ztrácí na významu, protože nebude kde žít.
Je-li svoboda jednotlivce vnímána jako příležitost žít a rozvíjet se, pak jsou suverénní státy spíše překážkou, až hrozbou k řešení globálních výzev