S řeholníky byla vždycky legrace. Hr
Knihou Klaun si povídá s Bohem pozval Jiří Suchý diváky, posluchače a čtenáře do další z komnat své umělecké duše. Třebaže neopouští svůj typický vypravěčský styl, jeho rozjímání o tom, co nás přesahuje, nabízí zase trochu jiné odstíny.
LN Píšete, že kniha je výsledkem vašeho přemýšlení posledních patnácti let. Dospěl jste za tu dobu k odpovědím na své otázky? Kniha je celkem útlá…
Mohla být mnohem větší. Ale nechtěl jsem se pasovat na majitele pravdy, proto jsem vždycky tak po dvou letech začal pochybovat o tom, co jsem napsal, a uvažoval, jestli se mnou, s amatérem, někdo nemůže zamést, až zjistí, že to mé přemýšlení není náležitě fundované. Začal jsem vždycky polemizovat sám se sebou. Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem si říkal, že to vůbec nevydám, že si jen pro sebe budu třídit myšlenky, napíšu text jen k mým službám.
LN Ale kniha vyšla, co vás nakonec přesvědčilo?
Do toho dlouhého procesu jsem postupně dával nahlédnout přátelům i různým církevním hodnostářům tu z evangelické církve, tu třeba arcibiskupovi olomouckému a dalším. A ti mě přesvědčovali, že si můžu troufnout vyjít se svými úvahami „ven“. Rozhodně pro mě bylo veliké dobrodružství hledat v těchto oblastech. Leccos jsem si už vyřešil, ale jen sám pro sebe a po laicku. Přiznám se k mé drobné ostudě, že mě to bavilo, ta hra, asi jako když někdo luští křížovky. Hledal jsem protiargumenty svému názoru – někdy se mi to povedlo, někdy ne.
LN Sám zdůrazňujete, že dodnes existují otázky, nad kterými jste bezradný a uvědomil si, že lepší je „obrátit se přímo na toho, kdo byl středem vašeho myšlení, vašich zmatků i zjasnění“. A proto jste si zkusil s ním popovídat. Věříte, ale ne bezvýhradně?
Jsem obklopen lidmi, kteří mají svůj materialisticky podložený ná- zor a vždy operují evolucí, vědou – nejsem takový zabedněnec, abych nebral na vědomí to, co věda zjistila. Ale sám pro sebe mám ještě to plus, že uvažuju, jestli všechno, co věda prezentuje, je opravdu nějaká koncepce nebo někdy třeba náhoda. Například o tom slavném velkém třesku – přece nejen mě napadá, jestli to třesklo samo o sobě nebo jestli snad nejsme součástí nějakého experimentu, který je nějak naprogramovaný. A myslím si, že může být ještě milion jiných projektů, o kterých nemáme ani páru…
Na rozdíl od svých přátel neznabohů předpokládám, že kromě našeho rozumu existuje ještě cosi navíc. Beru všechno to, co oni, ale ještě mám jakési tušení nějakých dalších obzorů. Řekl bych, že jsem o to bohatší. Oni pouze věří, že neexistuje nic jiného než to, co lidé znají. LN V knize píšete, že věřit je jednodušší než pochybovat.
Měl jsem to štěstí, že jsem během života poznal oba póly lidské společnosti. Jako malý ministrant jsem do kostela chodil ne sice uvědoměle, ale pravidelně, ve škole se učilo náboženství běžně jako součást vzdělání. Žil jsem v přátelských vztazích s františkány, s nimiž jsme bydleli v sousedství, pobýval jsem u salesiánů, rok jsem žil u školských bratří ve Svatém Janu pod Skalou… Poznal jsem nejen profesionální, ale hlavně lidskou stránku řeholníků. Byli to až na výjimky skvělí lidé, kteří mi mnohé dali, kromě jiného i základ mého humoru.
Pak jsem dospěl a přišel do ateliéru mezi výtvarníky, a tam jsem poznal úplně jiný svět. Začal jsem porovnávat. A zjistil, že ti, kteří se uzavírají v tom svém jediném světě, se utvrzují jen v tom, čemu věří. Čili jsem – zpočátku jaksi bezděky – začal porovnávat, zrodily se mi různé pochybnosti a názory a zase se mi leccos, nač jsem vsadil, potvrdilo. Je to prostě vývoj, který nemá konce – ale to i píšu, že jsem vlastně k žádným jednoznačným závěrům nedospěl.
LN Podle toho, co připomínáte z dětství, to vypadá, že vaše první zkušenosti byly spojeny s náboženským životem?
Ale tak přirozeně: Maminka byla trochu nemocná a v létě pravidelně jezdila do lázní. Moudře mě nenechávala na starost tatínkovi, ale svěřila mě na ten měsíc nebo i víc jeptiškám do sirotčince, pak jednou k salesiánům v Kobylisích – zrovna se stavěl ten sál, kde je teď divadlo. Salesiáni hráli nadšeně fotbal a já se tam rád na ně chodil dívat. Kromě toho jsme bydleli dva domky od kláštera a františkáni byli přátelští sousedé, já k nim chodíval na povidlové knedlíky, které jsem měl moc rád. Mohl jsem sledovat, jak žijí, viděl jsem například i to, jak k nim jednou za tmy přišli gestapáci a se svítilnami cosi hledali…
Vždycky záleží na tom, v jaké atmosféře byl člověk vychováván, podle toho se utváří jeho pozdější názor na svět
LN Vzpomínáte, jak je i v knize patrné, na ně rád…
Vždycky záleží na tom, v jaké atmosféře byl člověk vychováván, podle toho se utváří jeho názor. Když jsem četl ukázky z téhle knížky v televizi, napsal mi jeden známý: „Doufám, že nefandíš těm flanďákům!“. Asi neměl dobré zkušenosti, nebo neměl zkušenost žádnou a převzal něco nelichotivého, co slyšel nebo četl. Ale já mám ty nejlepší vzpomínky, byli vzdělaní, inteligentní, i doktoři filosofie a teologie i řadoví řeholníci. Byla s nimi legrace, hráli jsme kulečník nebo ping-pong, chovali se vždycky bezvadně. Proč bych proti nim něco měl?
Řeknu příklad: františkáni mají jak známo předepsanou chudobu a opravdu ji dodržovali. Na Spořilově působil Páter Mikuláš. Když měl kulaté narozeniny, tak mu Cyrilská jednota, což byl tamní kostelní sbor, věnovala zlaté pero. On jim upřímně děkoval a radoval se z jejich daru. Protože jsme bydleli vedle, šli jsme potom společně domů. Před domem vyndal to pero z kapsy a dal mi ho. Nemohl si nechat nic cenného. Nebo: každé úterý k nám chodil na oběd. Věděli jsme, že má moc rád muziku, tak mu jednou naši k narozeninám kou- pili gramofon a pár desek. On byl potěšen, dárek neodmítl, ale taktně prohlásil, že si ho nechá u nás a bude si chodit poslouchat desky k nám. Rád četl, ale nemohl vlastnit ani knihy. Tak při kostele založil půjčovnu knih, kde si je i sám mohl půjčovat. Jeho pokojík, to byla cela, neměl v ní prakticky nic. Zřejmě to bylo osvobozující neobklopovat se věcmi a majetkem. LN A jak se stalo, že jste byl celý rok u školských bratří? Kolik vám bylo let?
Rodiče mě k nim dali za protektorátu v roce 1942, protože v Praze byla dusná atmosféra a nikdo nevěděl, co se bude v budoucnosti dít. Bylo mi jedenáct let, byl jsem tam v internátě a naši za mnou jezdili v sobotu a v neděli na návštěvy. LN Co dělali školští bratři ve Janu pod Skalou? Je to původně francouzský založil ho v Remeši roku 1680 Křtitel de la Salle, později prohlášený za svatého. Od počátku řád staral o výchovu mládeže, zavedl různé školské reformy, zakládal učitelské ústavy. A právě ve Svatém Janu pod měli školští bratři jeden