Ráli jsme spolu kulečník i ping-pong
učitelský ústav, kde se budoucí kantoři učili být učiteli. My byli jejich cvičná škola, na nás si to zkoušeli. Zažil jsem jich tenkrát asi dvacet. posledních lavicích pravidelně zasedala komise z církevních civilních kruhů, zástupci školských bratří, ale i Němci. Učitelé nimi dělali „pokusy“, jak se cvičení nazývala – měli vždyc- ky půlden k tomu, aby nás učili, komise je při tom pozorovala a hodnotila.
Už od šesti ráno si chystali přípravu, kreslili na tabuli různé složité obrazy, krasopisně psali, každý si vymýšlel, jak žáky zaujmout, takže ta výuka v podání budoucích učitelů byla mnohdy zajímavější než od hotových profesionálů. Snažili se být originální. LN Takže se vám tam navzdory válce líbilo?
Poznal jsem se s bezvadnými lidmi a dost jsem se díky nim naučil. Pak jsme se jednou probudili a celý areál byl obsazený německými vojáky. Oficíři přišli i k nám do ložnice, bodře s námi laškovali, prohlídli si všechno a pak asi za týden přišlo rozhodnutí, že škola končí a bude z ní lazaret. Ještě nás necha- li dokončit školní rok. Bylo to pro mě určitě užitečné období. Ostatně za války jsem zažil hodně situací, které mě formovaly.
LN Pamatujete si i něco nemilého?
Jeden pedofil, shodou okolností to byl Němec, ve Svatém Janě pod Skalou přece jen byl. Já tehdy jeho zvláštnost neuměl poznat, nevěděl jsem, oč šlo, ale pamatuji si, jak nás rád plácal přes zadek, když někdo něco provedl. Ale to byl jediný případ. Ostatní takoví nebyli, naopak, byli jemní, citliví a ohleduplní. Jednou se tam ztratila peněženka, byl kolem toho rozruch, školští bratři vymysleli jakousi léčku a já to náhodou slyšel, začal rozkecávat, co chystají, a pátrání jsem tím zhatil. Načež po pár dnech jsem se ptal ředitele na nějakou banalitu a on mi řekl „To ti nepovím, Jiříčku, ty bys to pověděl dál“– a to mě pálí dodnes, když si na to vzpomenu.
LN Do školy jste chodil asi spíš nerad?
Jak se dalo, chodil jsem za školu, falšoval omluvenky a měl jsem jeden průšvih za druhým. Taky nás v civilních školách, dokonce i později na měšťance v Michli, běžně řezali. Jednou jsme museli po prázdninách přinést pytel sušených léčivých bylin, já byl liknavej a nic nenasušil a pak jsem lhal, že mi to býlí rozfoukal vítr. Učitel mě popadl a zfackoval hlava nehlava. Byl u toho jeden Rus, který pracoval ve škole, Blodskij se jmenoval a byl od Smolenska. Vždycky nás informoval, kam už se posunula fronta, měli jsme ho rádi. Ten se na ty výprasky nemohl dívat, měl dojem, že nás ponižují… Ale neměl šťastný život, zvlášť po válce, zkrátka byl to bílý emigrant.
LN Během života se nastřádá spousta zážitků a vzpomínek. O mnohém jste už své svědectví podal. Uběhlo ale už mnoho let od posledního svazku vašich knižních vzpomínek. Nechystáte se pokračovat?
Záměrně jsem skončil v popřevratové době, protože se vyvalily věci, které bych musel buď zatajit, nebo se naopak o nich rozepsat a vypadalo by to, že si vyřizuji účty. Nikdy jsem nešel dívat se do archivů, potom bych se s tím člověkem, který nás třeba udával, dál musel potkávat – a já si myslím, že mnohdy je lepší něco nevědět než vědět. I když jsem se leccos dověděl z výstřižků novin.
Samozřejmě vím o různých lidech, kteří se k nám stavěli jako přátelé a ničili nás, a naopak byli i takoví, kteří se ani jako přátelé nestavěli, ničili nás rovnou a usilovali o naše bezživotí. Za to, že jsme i dobu normalizační přežili, vděčím především divákům, a také prvnímu oteplení v šedesátých letech díky Chruščovovi a druhému pak v době, kdy nastoupil Gorbačov. Soudruzi ztratili jistotu, nevěděli, co se bude dít, a tak už si netroufali nás tak přímo potlačovat. Začali k nám do divadla najednou chodit i ministři.
LN Nemíníte tedy doplnit ve vašich vzpomínkách některá chybějící léta?
Jsou lidi, kteří jsou rádi na koni, já k nim nepatřím. Vadí mi, že vznikla potřeba vyřizovat si účty s malými rybami, v podstatě oběťmi režimu, zatímco ti, kteří je zneužili a k lecčemu donutili, se mají dobře a nikdo o nich nepíše. Kupříkladu pánové, co mě vyslýchali, teď mají advokátní kanceláře... Několikrát jsem byl popotahovanej a vím, jak ten nátlak vypadal, posílali mě z vlasti, přemlouvali, že vystěhovalecký pas mám připravený a do dvou dnů můžu odjet, neostýchali se, jak víme, různých svinstev. Nějak se s tím asi poperu, ale jen zlehka. Nebudu se v ničem vrtat.
LN V divadle máte čerstvě po úspěšné premiéře obnovené hry Šest žen, v níž se už podruhé skvěle uplatnil váš nedávný objev Big Band Semafor. Nápad, že muzikanti hrají divadlo, je překvapivě účinný.
Ani tomu kolikrát nemůžu uvěřit, že se mi podařilo najít a shromáždit tak vynikající a všestranné sólisty. Poslední léta jsem cítil, že jedeme ve stejných kolejích. Snažil jsem se, aby jedna inscenace byla bohatá a druhá zase třeba chudobná, aby si nebyly podobné. Ale i tenhle model se postupně vyčerpal a hledal jsem, s čím novým přijít. Inspirovala mě jedna školní kapela, která u nás občas hrála. Vede ji profesor matematiky, bývalý jazzman, dává dohromady žáky, kteří na něco hrají, aranžuje pro ně tak, jak se to i nesourodě sejde. Když jsem je viděl, vymyslel jsem swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, tam už nehrála čtyřčlenná, ale sedmičlenná kapela. Pak jsem ještě muzikanty přidal, vymyslel big band, který hraje divadlo a je z něj cítit radost, jak je to baví. Westpoketka se povedla a teď i Šest žen. Klasického Semaforu se samozřejmě úplně nevzdám, budu formy střídat. Skoro každý večer se u nás sejde těch 180 diváků ochotných ve dvou zaplatit 700 korun a to mě opravňuje k optimismu a k hledání dalších nápadů.
LN Co se za šest desetiletí existence Semafor změnilo?
V tom, co děláme, zásadní změna nenastala. Ale jak to děláme – tam se změnilo hodně. Asi se to nezdá, změny přicházely plíživě, během dlouhých šedesáti let. Ale kdybychom teď uvedli Člověka z půdy nebo první Zuzany, neobstáli bychom. Já jako absolutní amatér tehdy dostával dopisy, ať se vrátím do Reduty, tam že mi to slušelo, ale na druhou stranu nás lidi vítali právě proto, že jsme byli jiní než kamenná divadla a naše písničky se trochu lišily od těch, co se do té doby hrály. Dělám, co jsem se za těch šedesát let u divadla naučil.
LN Zajímá mě, jestli věk přináší onu hlásanou moudrost. Pociťujete s přibývajícími lety zklidnění, nebo vás – tak jako to někdy vídáme u starších lidí – kdeco rozčiluje?
Asi je to věc povahy. Já se evidentně velice zklidnil, věci, které mě před padesáti lety kolem divadla velice zraňovaly, přijímám s klidem. Řeknu s klasikem, teď už se tomu můžu jen smát. Je to ale asi náturou, jsou starší lidi, kteří vypadají pořád rozrušení a něco je štve. Pokud si příliš nefandím, já mám asi tu šťastnější povahu z oněch dvou možných.
Za to, že jsme i dobu normalizační přežili, vděčím především divákům a také prvnímu oteplení v šedesátých letech díky Chruščovovi