Herci, Hamlet, traviči a Litviněnko
Jiří Havelka opět použil svou úspěšnou metodu postavenou na improvizaci, ostatně v Dejvicích ji už aplikoval v Černé díře a byla základem i další jeho autorské inscenace Regulace intimity, v níž studenti DAMU dávali průchod svým emocím v jednoduchém dramatickém modelu – vyprávěli, co je štve, co milují, za co se stydí, čeho se bojí, co nenávidí, v co doufají. Nyní tedy měl k dispozici profesionály, kterým prolínání osobního tématu a role včetně odstupu nad ní nečiní žádné potíže, naopak s podobnými postupy umí rafinovaně zacházet.
V úvodu nové inscenace sedí na jevišti šestice herců zahalených do šedých hábitů, každý z nich se může stát kýmkoliv. Hábity strhnou a nyní jsou jeden po druhém na jevišti sami za sebe, anebo také ne, jen hrají roli, která se může jevit jako jejich skutečný obraz. Právě toto znejisťování a možnosti manipulace, které jsou součástí herecké profese, je dalším tématem inscenace. Martin Myšička, Ivan Trojan, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková Volencová, Simona Babčáková, Ivan Trojan a Tomáš Jeřábek postupně předstupují před diváky a hovoří o sobě. Jejich zpovědi jsou perfektně vystavěné výstupy, v nichž se komično a nadsázka přesvědčivě mísí s autenticky působícím odhalováním osobních traumat, nejistot a úvah o herecké profesi, míře podbízení.
Hercům Dejvického divadla je společná živelná lehkost a kreativita, s níž se zmocňují nabídnutých témat a v takovém útvaru ještě vynikne jejich souhra, je viditelné, jak na sebe při vzájemném pošťuchování slyší, jak dokáží každou narážku rozkošatit. Zpovědi jsou ovšem zarámované do „nejslavnějšího divadla na divadle“, výstupu herců ze Shakespearova Hamleta. Vražda Krále Gonzaga sehraná na Elsinoru herci, které pozval Hamlet, má totiž přispět k odhalení vrahů jeho otce. Tím také vstupuje do Havelkovy inscenace divadlo a herectví se všemi svými paradoxy a na straně druhé téma zločinu, konkrétně travičství a odstranění politického protivníka. Ostatně každá ze zmiňovaných zpovědí je ukončena přiléhavou citací z vý- znamného divadelního či literárního díla od Dostojevského až po Gogola.
Reportáž z Litviněnkova umírání
Po přestávce Havelka předkládá jiný druh dokumentárního divadla, a to sice strohou rekonstrukci vraždy člena ruské tajné policie FSB Alexandra Litviněnka v Londýně. Ten odhalil nekalé Putinovy praktiky a byl jeho agenty cynicky otráven radioaktivním poloniem. Reportážně pojatá rekapitulace události má formu scénického čtení s textem v ruce a herci pro znázornění vypjatých situací používají elementární gestické a pohybové prostředky, přeskupují se na židlích, popocházejí, postávají. Martin Myšička v roli Litviněnka svým emočně přesvědčivým výkonem ale jakoby šel proti zvolenému věcnému stylu. Jeho účast na vyšetřování, vleklé umírání a závěrečný monolog působí drasticky a sugestivně. Je to výzva směřující k odmítnutí diktároských a totalitních praktik, která má samozřejmě jasnou vazbu i na naši současnost. Problém je hlavně v tom, že tu vznikly dva celky, které se přes všechnu snahu vydávají jiným směrem. Nitky, které je spojují, jsou velmi tenké. Obě části se do jisté míry v sobě odrážejí, ale ryze apelativní vyznění druhé půle nemá skoro žádnou oporu v předchozím dění, respektive v tom, co o sobě herci prozrazují, se omorálce dnešní společnosti a metodách moci příliš nedozvíme, vtipná narážka Simony Babčákové na herecké prostituování pro nadnárodní korporace je trochu málo.
Nakonec je nejsilnější dojem, že Havelka chtěl sdělit víc, než se do jedné inscenace může vejít. Ta se možná při přípravě začala sama vrstvit a jedno se vylupovalo z druhého jako pověstné matrjošky. Vypadá to, že nejprve přišel rozverný žánr v podobě hereckých zpovědí, který měl posloužit k jubileu divadla. Přinesl ovšem vážnější téma identity herce a rozporů jeho řemesla, které je obsaženo i ve výše zmíněné scéně z Hamleta, z něj pak se vysunulo travičství a politická vražda a už bylo nakročeno k nebohému Litviněnkovi. Jeví se to celkem logicky, ale zároveň je v tom ukrytá zrada, takto zřetězené motivy ztrácejí svoji sílu. Na druhé straně je třeba říct, že na dobré divadlo se kladou vyšší nároky a Vražda krále Gonzaga v širším měřítku představuje autorské divadlo, které zkouší nové postupy.
Novou inscenaci Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga v režii Jiřího Havelky tvoří dvě v zásadě odlišné části. Myšlenkové propojení jim nelze upřít, stejně jako lehkost i vtip provedení, ale celek přece jen působí nesoudržně.
Jiří Havelka a DD: Vražda krále Gonzaga