Vánoční otrava pohádkami
Vánoce se zřejmě pro nezanedbatelnou část obyvatelstva naší země smrskly na konzumaci jídla a televize. Výrazem degradace Vánoc a duchovního života je bezesporu i zpráva, že přes čtyři miliony lidí zíralo v nejdůležitějším čase Štědrého večera na „bednu“. A více než tři miliony z nich na pohádku Anděl Páně 2. Místo toho, aby se těšili se svými bližními, rozjímali, rozbalovali dárky a vůbec pěstovali hřejivou lidskou komunikaci.
Zmíněná pohádka se napájí ze znalosti katolických svatých a vystupuje v ní i Pán Bůh, tudíž její sledování je prý něco jako návrat k víře a návštěva kostela. Vysvětlit lze cokoliv, ale posedlost obyvatelstva po televizních pohádkách se už jeví jako vážná duševní úchylka, kterou Česká televize i komerční stanice podporují, seč jim síly stačí. Oslavovaný Anděl Páně 2 Jiřího Stracha a Marka Epsteina, o němž se při jeho filmové premiéře docela vážně vedly diskuse, zda jde o umění, nebo o komerci, nenabízí nic jiného než rozmělňování toho, co zafungovalo v prvním díle. Syžet bez mrknutí oka kopíruje jedničku a ještě taky Hugovy Bídníky (sic!), a i když jsou Ivan Trojan a Jiří Dvořák sehraní a zábavní, nic nového nepředvedli, rutinně jedou ve starých kolejích. Ostatní herecké výkony jsou hodně odfláknuté, vytahují se ověřená šuplata, to nejbanálnější má po ruce Jiří Bartoška coby Pán Bůh.
Česká veřejnoprávní televize vůbec jela pohádky od rána do ve- čera – hezké, průměrné i úplně pitomé. Nekončící omílání kopuletých kousků je ale kontraproduktivní, neboť způsobuje otravu, ani ta nejpůvabnější pohádka neunese permanentní reprízování. Na to ostatně začínají dojíždět i Hřebejkovy Pelíšky, další vánoční evergreen. K pohádkovému výprodeji Česká televize ještě přihodila příšerné televizní inscenace z dob reálného socialismu, které sice mimoděčně poskytují věrný obraz toho, jaké pseudoproblémy tehdejší hrdinové museli řešit, ale to je dosti chabý důvod k uvádění.
Letos ČT uvedla jen jednu novou televizní pohádku, za což ji lze spíš pochválit. Nejlepší přítel režiséra Karla Janáka a scenáristky Lucie Konášové ale také nenabídl nic jiného než obvyklou melanž z českých pohádkových motivů s princeznou, chasníkem a čertem. Docela originální bylo „kafkovské“pojetí pekla a i herecky byla inscenace v lecčems svěžejší než jiné vychvalované, jako citový čert zaujal „černý“Marek Adamczyk.
Každá televize má kouzelný knoflík, který diváka zbaví utrpení. Jenže u té veřejnoprávní, která svůj první program už skoro z osmdesáti procent skládá z použitého zboží a pořád dokola, jde ještě o povinné koncesionářské poplatky. A platit takový „aušus“je na pováženou.