Uspějí v Itálii populisté?
ŘÍM/PRAHA Třetí největší ekonomiku eurozóny, Itálii, čeká klíčový rok. Čtvrtého března rozhodnou její občané o novém složení parlamentu.
Příslušný dekret o rozpuštění toho stávajícího podepsal prezident Sergio Mattarella ve čtvrtek večer. Udělal tím zároveň symbolickou tečku za funkčním obdobím parlamentu, během něhož se v čele státu vystřídaly tři vlády.
Ta stávající v čele s Paolem Gentilonim by ale mohla za určitých okolností vydržet i po volbách. V Itálii totiž málokdo věří, že březnové hlasování vynese některému z hlavních stranických bloků většinu v Poslanecké sněmovně i v Senátu a tím imandát k vytvoření vlády. Ve hře je jak vítězství protestního Hnutí pěti hvězd (M5S), pravicové koalice, tak i středolevého bloku v čele s vládní Demokratickou stranou (PD).
Kampani, která fakticky začala již před několika měsíci, zatím vévodí hlavně daně a migrace.
Prakticky všechny strany slibují daňové úlevy, případně navýšení sociálních výdajů. Itálie sice zažívá po mnoha letech stagnace křehký hospodářský růst, přesto se ale v uplynulých měsících nepodařilo snížit zadlužení státu, jež dosahuje až 130 procent HDP.
To způsobuje vrásky na čele i ostatním zemím v eurozóně. Případný kolaps by totižměl nedozírné následky pro celý systém společné měny.
Pokud jde o příliv ilegálních běženců do země, slibují všechny strany restriktivní politiku a přísnější ochranu hranice procházející Středozemním mořem. Zejména PD se nyní snaží bodovat tím, že její vláda je první, jíž se po letech podařilo snížit příchod nových běženců z Afriky o třetinu.
Volit bude poprvé „generace krize“
Při nadcházejících volbách také budou poprvé hlasovat voliči, kteří se narodili po roce 1999 a patří k takzvané „generaci krize“.
Zmíněný rok totiž považují sami Italové za důležitý milník, který hodně otřásl jejich sebevědomím. Na straně jedné sice v lednu 1999 vstoupili do eurozóny, zároveň ale jejich ekonomika od to- hoto okamžiku vykazovala soustavný pokles. Nezaměstnanost narostla na třetí nejvyšší míru v rámci Evropské unie.
Zejména mnozí mladí vysokoškolsky vzdělaní Italové kvůli tomu odešli do zahraničí, protože doma pro sebe neviděli žádné uplatnění.
Ti, kteří zůstali, se v minulých letech stali věrnými stoupenci populistického M5S, jež kdysi založil komik Beppe Grillo. Do březnových voleb ho sice povede nový lídr, 31letý Luigi Di Maio, který vystupuje daleko umírněněji. Přesto ale i on míří zejména na občany dlouhodobě zklamané politikou a italskými státními institucemi, což mu může podle aktuál- ních průzkumů přinést až 26 procent hlasů. M5S ovšem kategoricky odmítá jakkoli spolupracovat s ostatními stranami, jež považuje za zkorumpované.
O výraznější úspěch M5S také připraví nový volební zákon, schválený v polovině října. Ten totiž upřednostňuje strany schopné vytvořit ještě před volbami co nejširší koalice.
V této disciplíně tradičně vyniká někdejší premiér 81letý Silvio Berlusconi. Šance, že jím vedený pravicový blok, tvořený jeho uskupením Forza Italia (Vzhůru, Itálie), populistickou Ligou Severu a postfašistickou stranou Fratelli d’Italia (Bratři Itálie), získá nejvíce hlasů a sehraje klíčovou roli při formování vlády, je vysoká. A to přesto, že samotný Berlusconi kandidovat nesmí, protože je odsouzen kvůli krácení daní.
Takticky zdatný expremiér by mohl rozehrát partii na všechny strany a mimo jiné uzavřít spojenectví s vládními demokraty někdejšího premiéra Mattea Renziho, a to s cílem zastavit nástup populistů.
Pro Renziho, jenž již vminulosti s Berlusconim spolupracoval při některých reformách (včetně volebního zákona), by to mohla být poslední příležitost, jak si zachovat místo v první řadě italské politiky.
Berlusconi, Renzi, anebo Di Maio? V Itálii se schyluje k těsnému souboji lídrů tří hlavních politických bloků, stejně tak i k taktické povolební bitvě o podobu budoucí vlády. Hnutí pěti hvězd míří zejména na občany zklamané politikou a státními institucemi, což mu může podle průzkumů přinést až 26 procent hlasů