25 let Made in Czech
Po čtvrt století doháníme nejbohatší země. Pořád ale vázneme na nepsaných pravidlech
Můj syn se celé dětství ptával, jestli už je velký chlap. A já ho celé dětství s úsměvem dráždil polovičatou odpovědí, že už je velký kluk nebo malý chlap, ale velký chlap ještě ne.
Uběhlé čtvrtstoletí existence České republiky přímo vybízí k podobnému dotazu: „Už jsme úplní Západoevropané?“Nechme teď stranou, že se v každé západoevropské zemi dají najít nějaká ta místní trápení a nedokonalosti. Označením Západoevropané v oné otázce myslím idealizovaný národ bohatých a spokojených lidí, kteří nemají ve svém životě moc co zlepšovat, protože lepší život není a nikdy nebyl. Ani v západní Evropě, ani nikde jinde ve světě.
Otázka doháněcí
V odborných kruzích se uvedená otázka označuje jako otázka konvergenční neboli doháněcí: zkoumá, jestli už jsme dohnali ty nejlepší. Dohánění má samozřejmě mnoho vrstev. První, co nás napadne a co zaznívá ve veřejných debatách asi nejčastěji, je pohled ekonomický, měřený například ročním příjmem připadajícím na jednoho průměrného obyvatele státu.
Z tohoto pohledu jsme urazili slušný kus cesty. Jak vychází srovnání například vůči Německu? Podle nedávno zveřejněných údajů Evropské komise jsme se za oněch 25 let posunuli z 60 procent na 75 procent. Neboli průměrný Čech má nyní roční příjem v hodnotě asi tří čtvrtin ročního příjmu průměrného Němce. Rozumí se příjem ve srovnání s domácími cenami; přeshraničně vychází toto srovnání pro nás samozřejmě hůř.
Proč se ale ještě pořád, i po 25 letech, máme jen ze tří čtvrtin tak dobře jako Němci, tedy lidé hodně blízcí ideálu spokojeného Západoevropana? Existuje celá řada vysvětlení. První možnost je, že určité věci v ekonomice trvají dlouho. Například budování značky: nálepka „Made in Germany“je celosvětově značkou kvality a spolehlivosti už více než století (Dieselgate a podobné aféry z poslední doby nejspíš velký vliv mít nebudou). I kdyby česká produkce byla stejně dobrá jako ta německá, nálepka „Made in Czech“má v této soutěži desítky let zpoždění.
Další možností je, že německé bohatství stojí do jisté míry na hliněných nohou dluhu. Německý stát dluží všem okolo o zhruba třetinu ročního příjmu celé ekonomiky víc než stát český. Pokud by tedy naši sousedé chtěli ohledně veřejného dlu- hu naopak dohnat nás, a to – dejme tomu – během deseti let, měla by jejich vláda každý rok kupovat od Němců o zhruba tři procenta méně zboží a služeb a takto ušetřené peníze věnovat na vyšší splátky dluhu. Jinak řečeno, v průběhu těchto deseti let by najednou příjem průměrného Němce klesl o tři procenta níž směrem k tomu českému. Ale pouhá tři procenta po dobu pouhých deseti let, to z dlouhodobého pohledu věru není žádný zázrak.
Pro ekonomii není otázka bohatství různých národů nová a teorií už vznikla řada. Mně osobně, ale i spoustě ekonomů všude po světě, se nejvíc zamlouvá přístup zdůrazňující zásadní roli pravidel, kterými se daná společnost řídí.
Klíčovými pravidly jsou jistě psané, formální, zákonné normy dané země, od ústavy až po obecní vyhlášky. Na tomto poli se nám dohánění Západu náramně daří. Ostatně kdyby se nám nedařilo, nebyli bychom v Unii. Pokud chce totiž země vstoupit do tohoto společenství, musí nejdřív splnit několik tzv. kodaňských kritérií, která se týkají právě přiblížení západoevropským vzorům v oblasti základní legislativy. I v Česku je tedy základem politického zřízení demokracie vymezená důrazem na právní stát, lidská práva a ochranu menšin, i v Česku panuje tržní hospodářství založené na víceméně volném konkurenčním boji, i v Česku existu- je státní správa formálně schopná uplatňovat celounijní předpisy. S přimhouřenýma očima lze říci, že na stránkách Sbírky zákonů už plnými Západoevropany jsme.
Občané versus stát
Pes je zakopaný v pravidlech nepsaných, neformálních. Neboli v tom, jak ta výše zmíněná psaná pravidla skutečně uplatňujeme v každodenním životě. Máme sofistikovanou soustavu soudnictví a státních zastupitelství – funguje ale tento systém efektivně, neúplatně a předvídatelně? Máme parlamentní demokracii – rozhodují ale naše vlády důležité otázky jen v případě, že dostanou důvěru od parlamentu coby držitele mandátu od voličů? Máme ministerstva a spousty dalších státních úřadů – chovají se ale k občanům jako ochotné servisní organizace?
Abychom jen nevršili provokativní otázky bez odpovědí, uveďme i fakta. Už mnohokrát byl novelizován třeba zákon o veřejných zakázkách. Přesto Česko drží v rámci vyspělého světa smutný primát v podílu zakázek udělených „z ruky“, bez soutěže. Je nasnadě, že touto cestou může náš veřejný sektor dost slušně finančně krvácet. A na druhé straně Češi svému státu „finanční krev“neradi poskytují: české úniky na dani z přidané hodnoty byly před dvěma lety pořád zhruba o polovinu (nějakých 20 miliard korun) větší, než činila střední hodnota v EU.
Za této situace ovšem chudokrevná česká státní správa nemá na to, aby nabídla dostatečně vysoké mzdy, na které by nalákala kvalitní experty. A bez nich neustále něco zadrhává, nefunguje a vyznívá rozpačitě – například investice do digitalizace státu. Přitom zrovna digitalizace je potřebná jako sůl, protože bymimo jiné umožnila propuštění řady úřednických pěšáků, a do fungování české státní správy by tak přinesla výrazné zefektivnění a úspory.
Základním problémem Česka jsou tedy nepsaná pravidla: náš stát příliš často podvádí nás občany a my zas příliš často podvádíme náš stát. Mnohým z nás nesedí už samotné spojení „náš stát“– a právě tento odpor k představě, že stát by mohl být náš, je výstižným symbolem toho, co nás brzdí. Dokud se budou občané a stát navzájem vnímat a chovat jako nepřátelé, bude odpověď na doháněcí otázku podobná, jako bývala odpověď mému synovi: jasně, už jsme částeční Západoevropané nebo úplní Středoevropané. Ale úplní Západoevropané rozhodně ještě nejsme.