Osudová osmička? Spíš rok chaosu
Říká historik Michal Stehlík o následujícím roce. Osmašedesátý je posledním momentem, kdy lidé ještě věřili politikům, dodává
Až do konce ledna 2018 je v nové budově Národního muzea k vidění velká výstava věnovaná osobnosti Tomáše G. Masaryka, již připravil Michal Stehlík. „Návštěvnost se blíží sedmnácti tisícům za měsíc; výstava není nijak školometská. Ukazujeme T. G. M. jako Tomáše, muže, který šel i proti zdi a razil menšinový názor,“říká Stehlík o výstavě, jež láká i originálem Masarykova bílého jezdeckého úboru. V „osmičkovém“roce by měla zavítat do USA, Rakouska či Polska. A samo Národní muzeum bude brzy slavit i své jubileum...
Masaryk se bavil s Tolstým i prezidentem Wilsonem,
magistrálu do Vladivostoku, přes Japonsko, z Jokohamy se dostane do kanadského Vancouveru, posléze do Washingtonu, D. C., a New Yorku, následně do Evropy a na konci roku přijíždí do Prahy jako prezident... V osmašedesáti letech obkroužil svět! On je to vlastně docela známý fakt, který je však potřeba zdůraznit i z hlediska Masarykova fyzického výkonu.
torickou pamětí, kterou máme ze školy a jež se soustřeďuje jen na několik málo dat. Pro běžného člověka bude, řekněme, důležitý rok 1278 a Moravské pole jako symbol mrtvého krále nebo rok 1348 a založení pražské univerzity, což jsou emblematické roky.
Na druhou stranu, když se podívám třeba na rok 1368 a narození Zikmunda, pro běh dějin je Zikmundova osobnost docela zásadní a i pro mne, byť jako historika soudobých dějin, je to jeden z nejtalentovanějších politiků té doby a jediný intelektuální nástupce Karla IV.
Jedna věc jsou tedy ty známé emblematické roky a druhá věc jsou důležitá data jakoby „pod tím“. Často se dívá- a v její systém opravdu vírou, i proto vzniká československá církev, jde o víru v Masaryka, ale tu víru pak lidem někdo sebere. Zklame to. Modla padne. A po Mnichovu je to opravdu obrovská rána, mentální změna... Pak vidíte ty mučedníky od parašutistů po letce a vojáky u Tobrúku, kteří jsou ochotni pro takovou ideu i zemřít. Studentům říkávám: „Kdo by dnes šel bojovat za ideu státu?“Parašutisté, kteří umírali v kryptě, se k Československu vztahovali. Ta víra pak mizí.
Je to můj neoblíbený rok, jde o negativní společenský zlom na desítky let, ale já jej nemám rád ještě z jiného důvodu těch takzvaných „osmičkových“let. My si těmi osmičkami hezky pomáháme, ale vše zásadní se událo přinejmenším už mezi lety 1945 až 1947. Volby 1946, likvidace slovenské Demokratické strany v roce 1947...
Trochu teď přeskočím: dopisuji zrovna knížku o roce 1937, neboť ten považuji za pravý krok do propasti. Tehdy umírá Masaryk, Šalda, Pekař, Kramář. Mizí starý svět a rok 1938 již jen „vydechne“nějakou krizí. A podobně je to s tím únorem 1948, což je sice symbol, ale to podstatné se dělo už předtím. Lidé však potřebují v dějinách záchytná, zhuštěná místa.
Ten je pro mě tím posledním momentem, kdy tu lidé ještě věřili politice a politikům. Důvěra v Dubčeka a spol. byla veliká, ale rychle zmizela. Od té doby jsme zeskeptičtěli a snad kromě pár týdnů během listopadové revoluce 1989 tu důvěra v představitele neexistuje; ke komukoliv, kdo vládne, máme nedůvěru. Rok 1968 měl v sobě naposledy potenciál důvěry.
Maďaři to nemají klíčované na osmičky, ale fatální je pro ně samozřejmě sovětská invaze 1956, což je klíčové pro celé tamní dějiny. Ale další šestkové roky už tam takhle „nefungují“.
Dobře se to pamatuje, dá se z toho udělat i pěkná, přehledná chronologie dějin. A když se podíváte na osu let 1938–1948–1968, jsou si v jakémsi mučednictví i podobná: „Něco se nám stalo.“Byly to klíčové rány, které k nám jaksi přicházejí. Je v tom i kus mesianismu: po roce 1948 jsme měli Miladu Horákovou a pátera Josefa Toufara, po roce 1968 Jana Palacha s Janem Zajícem, v normalizaci jde do vězení Ivan Magor Jirous nebo Václav Havel. Jako bychom potřebovali někoho, kdo nás mesianisticky z těch průšvihů vždycky „vytáhne“za nás.
Hodně dynamický vývoj. Rozhodně to bude velmi dynamické v naší politice – počínaje hned brzkými prezidentskými volbami –, ale i ve světě. Může se stát, že zažijeme nějakou zajímavou „osmičku“z hlediska dějin, ale spíše mi přijde, že spějeme do jakéhosi zvláštního chaosu, kdy nejsme schopni se ve všemožných informacích vyznat, co že je vlastně tím důležitým.
Neobávám se. V dějinách jsme již zažili horší chvíle a jistě ještě i zažijeme. Beru to trochu fatalisticky. To, co je pro dějiny důležité, je osobní odvaha, když budu trošku mravokárný. Nemáme se čeho moc bát. Zatím žijeme v systému, kdy je to na nás. Říkám to svým šesti dětem: není potřeba říkat, jak je tady něco špatně, ale musíme mít odvahu dělat něco lepšího. Takže roku 2018 ani jiných let se nebojím.
Dějiny nám ukázaly, že může být o hodně hůř: v padesátých letech jsme se ocitli v takovém marasmu, že se sahalo i na lidské životy, v sedmdesátých letech lidé vesměs mlčeli... Budeme-li dnes mluvit o nebezpečích dost nahlas, nic takového snad nehrozí.