Vždycky nějaký mravenec přežije
Rozhovor s Richardem Glazarem (1920–1997) vyšel 1. listopadu 1997 v historicky vůbec prvním čísle přílohy Lidových novin Orientace. Jde zřejmě o poslední interview, který tento svědek šoa poskytl: 20. prosince 1997 spáchal po smrti své manželky sebevraždu.
Slovo jak z dětské říkačky...
zené, že Želovi Blochovi se podařilo uprchnout, ale narazil na nějaké partyzány a ti ho zastřelili. Tehdy to v Generálním gouvernementu tak chodilo, že když jste někoho potkali v lese, stříleli jste první, aby ten druhý nezastřelil vás. Málokteří partyzáni taky byli ideální, někteří z nich byli spíš bandité.
LN Setkali jste se během svého útěku s podobnou situací?
Ano, ale většinou jsme měli štěstí a narazili jsme na lidi, kteří nám věřili a pomohli nám dál.
LN Počítali jste vůbec s tím, že po vzpouře uprchnete?
Během příprav slovo útěk vůbec nepadlo. Chtěli jsme se jen postavit esesákům a zničit tábor.
LN To se podařilo?
Všechno jsme zničili. Nepodařila se jenom jedna věc, a to spálit plynové komory, jedinou zděnou budovu v táboře. Ještě před definitivní likvidací Treblinky tam esesáci stihli zplynovat několik tisíc lidí.
LN Jak jste si vlastně opatřili zbraně?
Především díky Edkovi, to byl asi čtrnáctiletý chlapec. Když přijel s transportem, zakrývala skoro celé jeho tělo tahací harmonika, koukaly mu jenom nohy. Vachmani ho nechali žít, aby jim při apelech vyhrával do pochodu. Přes den ještě s několika dalšími chlapci uklízel v barácích SS, kde bylo i muniční skladiště. Tam Edek neměl přístup, ale mohl se dostat do jeho blízkosti. Vysvětlili mu, aby do zámku skladu vstrčil malý odštěpek kovu. Dveře pak nešly odemknout a esesáci museli zavolat řemeslníky z vězeňského zámečnictví. Ti řekli, že musí dveře vysadit, na dílně pak vyvolali zmatek a nepozorovaně udělali otisk klíče a vyrobili kopii. Tu Edek ještě musel vyzkoušet a potom jednou v pondělí společně s dalšími chlapci propašoval pod odpadem z esesáckých baráků dvě bedničky ručních granátů. To byl základ našeho arzenálu.
LN Edek povstání nepřežil?
Ne. Při našem vyzbrojování ještě sehrál důležitou roli Standa Lichtblau z Moravské Ostravy, který v Treblince přišel o celou rodinu. Jeho ale nechali žít, protože byl automechanik. Pracoval sám v garážích pod přímým dozorem esesmana. Dařilo se mu pašovat ven benzin a ten jsme používali k výrobě Molotovových koktejlů.
LN Nakonec jste se dostal až do Německa...
Po útěku neznámým Polskem a mnoha dobrodružstvích jsme se víceméně náhodou dostali k falešným papírům. A s nimi jsme potom jako dobrovolní zahraniční dělníci přežili v kovárně v Mannheimu. Pracovali jsme tam v až šedesátistupňovém vedru. Nikoho v tom prostředí vůbec nenapadlo, že bychommohli být Židé.
LN Jak jste jako uprchlík z koncentračního tábora snášel každodenní styk s německými dělníky?
Překvapilo mě, že to byli úplně normální lidé. Později jsem z různých narážek zjistil, že o táborech a podobných věcech vůbec nic nevědí a vlastně ani vědět nechtějí. Občas jsem udělal nějakou narážku na tábory. Většinou ale odpovídali, abych se radši neptal, jinak na podobném místě sám skončím. Stýkat se s Němci pro mě nepředstavovalo žádný problém. Ti, které jsem znal, byli proletáři jako já. Nemůžu říct, že bych je miloval, ale zjistil jsem tehdy, že všichni Němci nejsou esesáci.
LN Jak probíhal váš návrat do Československa?
V poslední chvíli jsme v Mannheimu přeběhli k Američanům, nebyli jsme přitom zrovna střízliví. Mannheim byl tenkrát letecky a dělostřelecky bombardován. Všichni, kdo mohli, odtud utekli a vzali si s sebou zásoby, rýnské víno ve sklepích ale museli nechat. No a tím jsme se živili my. V tomhle stavu jsme jednou večer prošli mezi německými hlídkami. Pak nás zastavili nějací jiní vojáci, s Karlem jsme si šeptali, že mají na hlavách „nějaký divný nočníky“. To byli Američané. U nich jsme pak nějaký čas byli. S americkým konvojem jsem se po válce vrátil přes Plzeň do Prahy, kde jsem se setkal se svojí matkou, která přežila ghetto v Lodži, Osvětim a Bergen-Belsen.
Vrátil jsem se na vysokou školu a dokončil ji těsně po komunistickém puči. Oženil jsem se a přišly i děti. Pracoval jsem v zahraničním obchodě. Když vyhodili většinu mých spolupracovníků, říkali, že mi dají ještě šanci. Nestál jsem o ni, takže jsem byl jeden z mála, kdo „do výroby“odešel dobrovolně. Pracoval jsem v kovárně, jak jsem byl zvyklý z Německa.
LN Po válce jste svědčil v procesech s esesáky z Treblinky. Měl jste pocit, že se tehdejší soudy opravdu snaží dobrat se pravdy?
To bylo začátkem šedesátých let v západním Německu. Československým úřadům se moc nechtělo mě pustit, na ústředí Svazu protifašistických bojovníků chodily dotazy, jestli by nemohli vyslat někoho jiného. Nikdo takový tady ale nebyl. Soud se opravdu snažil odhalit pravdu, ale na lavici obžalovaných seděli sice sprostí vrazi, ale ne ti nejdůležitější, ti, kdo to všechno řídili od psacího stolu. To byl třeba velitel systému vyhlazovacích táborů ve východním Polsku SS brigadeführer Odillo Globotznik, který spáchal sebevraždu, nebo inspektor táborů ChristianWirth, ten se nechal převelet do Itálie a tam byl zastřelen, údajně kulkou z vlastních řad.
LN Co vám podle vašeho názoru nejvíce pomohlo všechny ty hrůzy překonat?
Řeknu vám, že vlastně nevím. Především asi mládí, ve kterém je člověk schopen jít hlavou proti zdi, a taky obrovské štěstí. Člověk tehdy nemyslel v nějakých vyšších morálních dimenzích, prostě se snažil „zachránit ten svůj kejhák“. Mám vlastní teorii, proč někteří lidé přežili a jiní ne. Nejde o to, že někdo byl lepší, fyzicky zdatnější nebo duševně odolnější. Je to podobné, jako když někdo chce zničit mraveniště, kde žije asi milion mravenců. Už podle zákona pravděpodobnosti se mu to nemůže povést a nějaký ten mraveneček vespodu, třeba nějak poraněný, přežije. A je jenom náhoda, že se ten mravenec jmenuje zrovna Glazar nebo nějak jinak.
LN Někteří autoři, kteří popisovali svou zkušenost z koncentračního tábora, jako by sami trpěli výčitkami, že přežili, například Primo Levi a Tadeusz Borowski skončili sebevraždou. Ve vaší knize jsem žádnou takovou pochybnost nenašel. Proč?
Tyhle pocity ze mě spadly díky povstání. Tím, že jsme se v Treblince vzepřeli, jsme opět získali ztracenou lidskost. Přestali jsme být otroky bez lidských vlastností. Asi tak.
LN V České republice se teď, především v souvislosti se zločiny komunismu, mluví o nutnosti vyrovnat se s minulostí. Do jaké míry je něco takového vůbec možné?
S minulostí se úplně vyrovnat nikdy nedá, s minulostí se dá jenom určitým způsobem žít, z minulosti se tvoří základy budoucnosti. Vyrovnat se s minulostí proto znamená mít vůči budoucnosti odpovědnost.