Tesáno do kamene

Historie jako vědecká disciplína byla od svého zrodu v předminulém století služkou národního státu. Jejím úkolem bylo dodávat vědeckými metodami objevená objektivní fakta, která státy zapracovávaly do svých národních mytologií.

Od té doby se mnohé, nebo přesněji řečeno vše proměnilo. Aparát národního státu zbytněl, ale jeho moc devalvovala. Také ta kdysi poslušná služtička jménem historie se vzbouřila proti svému pánu a veliteli. Od podpory národních mýtů přešla k jejich pranýřování, od vytváření heroických portrétů zasloužilých politiků ke strhávání jejich masek, od stvrzování státem definované národní identity k jejímu zpochybňování. Stát je z toho v rozpacích, stejně jako majitel vily, kterému vypověděla poslušnost kuchařka, zahradník, šofér, bona i hospodyně. Co teď honem dělat? Kde hledat pomoc?

Místo dezertujících historiků našel stát nakonec náhradníky, o jejichž loajalitě nemusí mít pochyb. Poslance. Pokud ve společnosti existuje nějaká kontroverzní historická otázka, tabuizované téma minulosti, předmět častých polemik a diskusí, buďte si jisti, že dříve či později vydají zástupci lidu nějaký zákon, který celý problém jednou provždy vyřeší. Nejde tu jen o český fenomén, ale o celosvětovou perverzi posledních desetiletí.

V Česku máme zatím čtyři zákony, které říkají občanům, co si mají myslet o dějinách. V roce 1930 byl přijat zákon o tom, že T. G. Masaryk zasloužil se o stát, s dovětkem „výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění“. O sedmdesát čtyři let později byl větou lišící se pouze slovosledem poctěn i Edvard Beneš – na vtesání do kamene poslanci v tomto případě rezignovali. Naopak s kameníky či kovolitci počítal již polozapomenutý zákon o zásluhách Milana R. Štefánika, přijatý v dubnu 1990, jehož text zní: „K ocenění zásluh Milana Rastislava Štefánika na vzniku samostatného česko- PETR ZÍDEK slovenského státu nechť je v budově Federálního shromáždění umístěna pamětní deska s tímto výrokem: M. R. Štefánik sa zaslúžil o vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov.“Možná že tam ta deska ještě visí. Nebo byla v roce 1992 rozdělena v poměru 2:1 podobně jako ostatní federální majetek? Konečně v roce 1993 byl přijat zákon charakterizující komunistický režim jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Na rozdíl od předchozích čistě deklarativních norem měl tento zákon i praktické důsledky (například vyloučení let 1948–1989 z promlčecí lhůty).

K těmto čtyřem zákonům by však již brzy mohly přibýt další: senátor Jaromír Štětina zcela vážně navrhuje, aby český stát uznal zákonem, že se Arméni v roce 1915 stali obětí genocidy. Podobnou normu již přijaly parlamenty dvou desítek zemí. Jednou z nich je Francie, která dospěla při kodifikaci správných pohledů na dějiny mnohem dále než Česko. Již v roce 1990 přijala Francie zákon, který trestá vězením popírače zločinů proti lidskosti. V lednu 2001 uznala zákonem genocidu Arménů. O čtyři měsíce později označil francouzský parlament obchod s otroky (zrušený roku 1848) za zločin proti lidskosti. V únoru 2005 byl přijat další zákon, který požaduje, aby při výuce byla „uznána pozitivní role francouzské přítomnosti v zámoří, zejména v severní Africe“.

Poslední zákon vyburcoval francouzské historiky k protestu. Devatenáct předních odborníků napsalo petici, k níž se později přidaly stovky dalších historiků a intelektuálů. Žádá zrušení všech zmíněných zákonů. Dočteme se v ní: „Historie není náboženství. Historik nepřijímá žádné dogma, nerespektuje žádný zákaz, neuznává žádné tabu. Může vadit.“A dále: „Historie není předmětem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani soudním institucím, aby určovaly historickou pravdu.“

V celém sporu vůbec nejde o to, zda se Arméni stali, či nestali obětí genocidy, zda byl, či nebyl obchod s otroky zločinem proti lidskosti. Jde o to, že stát ahistoricky roubuje na dějiny dnešní ideologická schémata a pojmy zatížené právním obsahem. Výraz genocida poprvé použil profesor mezinárodního práva na Yaleově univerzitě Raphael Lemkin v knize Axis Rule of Occupied Europe, která vyšla v roce 1944 a zabývala se nacistickou nadvládou nad Evropou. Můžeme tímto pojmem označovat různé události minulých věků?Masakry Arménů? Vyhlazování indiánů v Americe? Středověké náboženské války? Vždyť celé dějiny lidstva jsou vyplněny zabíjením, které má více či méně genocidní povahu.

Dříve se národy chlubily vítěznými bitvami, invazemi, dobytím nového teritoria, podmaněním sousedů, dnes naopak vyvíjejí obrovské úsilí, aby byla uznána jejich bezmocnost. To je kapitál, s nímž se dá dobývat dnešní svět, který slabým přeje. A kdo je silný, ten se musí alespoň kát za hříchy pradědečků. Jediní, kdo to ještě nepochopil, jsou ti hloupí Turci.

Pokud ve společnosti existuje nějaká kontroverzní historická otázka, buďte si jisti, že dříve či později vydají zástupci lidu nějaký zákon, který problém jednou provždy vyřeší

Sloupek vyšel 29. 4. 2006.