Islám může zachránit Evropu
Evropská imigrační politika se stále zpřísňuje. Populistické a krajně pravicové strany volající po zamezení přistěhovalectví do západoevropských zemí získávají svou rétorikou stále větší podporu voličů. Evropská populace přitom postupně, avšak jistě stárne a stává se impotentní – již dnes není schopna se dostatečně početně obnovovat. Na druhé straně Středozemního moře přitom leží země, které byly ve 20. století zasaženy dosud neutuchající populační explozí. Arabské země, Írán (a v menší míře i Turecko), tedy země, které můžeme zhruba zahrnout do blízkovýchodního geografického a kulturního celku, překypují armádami mladých lidí, pro něž semístním vládám nedaří vytvořit uspokojující společenské a pracovní uplatnění.
Většina evropských zemí se koncem 20. století dostala hluboko pod údaj 2,1 úhrnné plodnosti. Úhrnná plodnost znamená v řeči demografů průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu a 2,1 dítěte na ženu představuje hranici, kdy se populace pouze početně obnovuje, tedy ani neroste, ani neklesá. V roce 1995 byl tento údaj například pro Británii a Francii 1,7, pro Španělsko dokonce jen 1,18 a v Itálii připadlo průměrně na jednu ženu 1,17 dítěte.
Východoevropské země, postižené stagnací populace ještě výrazněji než západní Evropa (kde ovšem statistiky „vylepšuje“imigrace a vyšší porodnost u přistěhovalců), vykazují ještě nižší hodnoty, pohybující se např. v Bělorusku, Bulharsku či České republice kolem 1,0. Jediným evropským národem, který v současnosti početně roste přirozenou cestou, zůstávají Albánci, kteří jsou mimochodem převážně muslimové. Vedle celkového nastávajícího poklesu evropské populace je nepříznivým společenským jevem také její stárnutí, způsobené mj. velmi vysokým průměrným věkem.
Počátkem 20. století se Evropané dožívali průměrně sotva 50 let, dnes je to přes 75 a v některých zemích dokonce hodně přes 80 let. Pomyslný věkový strom se tak nebezpečně začíná rozšiřovat směrem vzhůru. Na přelomu tisíciletí tvoří mladí lidé do 15 let věku např. v Itálii, Francii, Británii a Německu jen asi 17 % celkové populace.
V zemích jižního a východního středomoří, v širším kulturně-geografickém vymezení pak v arabských zemích, Turecku a Íránu, je přitom situace naprosto odlišná. Prudký nárůst populace zde trval po celé dvacáté století a předpokládá se, že bude pokračovat i nadále, i když poněkud mírněji. Úhrnná plodnost v mnoha arabských zemích dnes překračuje hodnotu 6 dětí na ženu a celoarabský průměr je přibližně 4–4,5 živě narozených dětí na jednu ženu. Mladí lidé do 15 let zde přitom představují největší část obyvatelstva, přesahující mnohdy 40 % celkové populace země, a jsou tak silným potenciálem pro další mohutný populační nárůst. Oproti Evropě se věkový strom výrazně rozšiřuje směrem dolů.
Společensky užitečná exploze
Jednotlivé blízkovýchodní země se staví k problému svého rychlého populačního růstu rozdílně. Některé režimy takový růst podporují a shledávají jej společensky užitečným. Jsou to jednak bohaté ropné státy Arabského poloostrova a Perského zálivu, které se snaží nahradit početné a nespolehlivé gastarbeitery domácí pracovní silou, a jednak revoluční režimy typu Kaddáfího Libye nebo asadovské Sýrie, které podporují populační růst z prestižních a politických důvodů.
Ani Palestinci rozhodně nevolají po snížení své porodnosti a vysoký populační růst (v pásmu Gazy jeden z nejvyšších v oblasti Blízkého východu, statistiky z roku 1999 uvádějí 7 dětí na jednu ženu) využívají jako silnou demografickou zbraň proti Izraeli. Slovy Jásira Arafata je „palestinská žena, která porodí kaž- dých deset měsíců malého Palestince, hrdinnou biologickou zbraní, která statečně ohrožuje Izrael zevnitř“.
Jiné země regionu se nárůstem populace v podstatě nezabývají. Jsou to země chudé, které se na jednu stranu vyznačují vysokým přírůstkem obyvatelstva a na druhou stranu slabou kontrolou vlády nad vlastním územím. Takovými případy jsou Súdán či Jemen. Ani Libanon s nejnižší porodností v oblasti, blížící se evropským měřítkům, anebo Jordánsko se zavedením protirůstových populačních programů příliš nezabývají.
Na druhé straně Egypt, Tunisko, Turecko či Alžírsko považují již delší dobu svůj prudký populační nárůst za ohrožení ekonomickospolečenského vývoje. Ani jedna z těchto zemí nevlastní ropná bohatství, která by byla schopna uživit stále rostoucí počet lidí, a musí hledat zdroje obživy a pracovní příležitosti v klasických odvětvích. Tyto země proto přistoupily k přijetí takové politiky, která by nenásilnou cestou vedla k postupnému snižování vysoké porodnosti a následnému zbrždění populačního růstu.
Fenomén velké rodiny
Podobně se zachoval také Írán, který začal uplatňovat populační program před Chomejního islámskou revolucí v 70. letech 20. století – za šáhova režimu. Íránské revoluční vedení šíitského duchovenstva však následně tuto politiku označilo za neislámskou a veškerá zavedená opatření směřující ke snížení porodnosti zrušilo. Svou roli sehrála také dlouhá válka s Irákem, vyžadující značné nasazení lidských sil. Na přelomu 80. a 90. let však reálná ekonomická situace a pokračující silný nárůst íránského obyvatelstva přesvědčily vládnoucí islámský režim, že určité zbrždění populačního růstu je přeci jen nezbytné.
Egypt může posloužit jako příklad arabské a převážně muslimské země, která se výrazně potýká s populační explozí, nevlastní nijak ohromující ropné bohatství a ani dostatek úrodné půdy, neboť přes 90 % jejího území tvoří neobyvatelná poušť. Jestliže měl Egypt kolem roku 1900 asi 10 milionů obyvatel, pak jejich počet stoupl do poloviny 60. let na 30 milionů. Egyptský režim právě v 60. letech připustil nebezpečí plynoucí z tohoto vývoje a zahájil program snižování populačního růstu. Původní předpoklad, na němž byl tento program zpočátku postaven, to- tiž že se vše vyřeší obecnou dostupností antikoncepčních prostředků a informovaností o nich, se ukázal mylným. Dnes je jasné, že příčiny vysoké porodnosti tkví v tradiční společnosti, zemědělském životě Egypťanů a z něho plynoucích kulturních normách početné rodiny. To naznačuje mj. rozdíl v údajích o porodnosti mezi městy a venkovem.
V Egyptě a většině zemí regionu neproběhla ona společenská transformace provázející průmyslovou revoluci a následovaná demografickou revolucí, jak k nim došlo v západní Evropě přibližně v letech 1750–1900. Pro egyptské „tradičně“pracující rolníky je dosud výhodné mít velkou rodinu: ta totiž představuje nejen pracovní sílu na polích a v domácnosti, ale také sociální zabezpečení rodičů ve stáří či nemoci, které není stát schopen naplnit.
Velká rodina, a nikoliv stát, funguje v tomto tradičním prostředí jako ekonomická i sociální síť. Z těchto praktických potřeb pramení kulturní norma početného potomstva a s tím spojená společenská prestiž hlavy rodiny, obklopené hromadou dětí. K fenoménu velké rodiny přispívají mnohé další společenské normy, např. zplození prvního dítěte co nejdříve po svatbě, aby se zjistila případná neplodnost ženy, zvýšení prestiže mladé vdané ženy v manželově rodině úměrně k počtu dětí, které přivedla na svět, zajištění ženy proti rozvodu velkým počtem dětí atd.
Kulturní normy jsou v převážně muslimském Egyptě do značné míry ovlivněny islámem. Islámské náboženské autority ostatně drží v politicky sekulárním Egyptě na uzdě i jednání vlády. Proto bylo například vždy nemyslitelné, aby byl v Egyptě (nebo i v jiných islámských zemích) přijat jakýkoliv zákon nutící lidi k plánovanému rodičovství. Nepřijatelné byly pro náboženské autority i návrhy stimulačních kroků, které by rodiny s malým počtem dětí finančně či společensky zvýhodňovaly.
Islámští učenci a duchovní se ve své většině shodují v tom, že plánování rodiny s použitím moderních antikoncepčních prostředků je možné, ale pouze dobrovolně a na základě individuálních rozhodnutí. Odmítají tak většinou vládní výzvy a programy celospolečenského snižování porodnosti. V praxi dnes vypadá situace v Egyptě tak, že oficiální islámské náboženské autority, které oslovují věřící skrze převážně státní média, podporují vládní snahy o zbrždění populačního růstu a obhajují je i z islámských pozic.
Místní islámští duchovní působící při venkovských mešitách amešitách na chudinských předměstích však odmítají vládní program plánování rodiny a označují jej za neislámský. Svými postoji reflektují tradiční kulturní normy, které přetavují do islámských termínů, a vyzdvihují pak ve svých kázáních zaslíbení islámu v početných muslimských rodinách.
Tématu přitom využívají také opoziční a radikálnější islámské kruhy, obviňující režim z bezvěrectví a přijímání neislámských rozhodnutí. V souvislosti s vládní kampaní za snížení porodnosti vytýkají vládě, že je loutkou v ruce západních a sionistických imperialistů, kteří se snaží vnutit islámským zemím antikoncepci, aby tak oslabili islámský svět a zastavili narůstající nerovnováhu mezi počtem muslimů a západních bezvěrců, kteří již dosáhli takového stupně individualismu, že se nejsou schopni ani dostatečně rozmnožovat.
Vodou na mlýn těmto kritikům je v případě Egypta fakt, že vládní kampaň je financována převážně z prostředků amerického rozvojového fondu USAID. Pro Egypt životně důležitá americká finanční pomoc je zároveň vázána na provádění protirůstové populační politiky. Mnohé náboženské kruhy také poukazují na morální důsledky rozšíření a snadné dostupnosti antikoncepčních prostředků. Podle nich snadné používání antikoncepce umožní hříšníkům, dopouštějícím se v islámu zakázaného mimomanželského sexuálního styku, předejít následkům svého jednání a povede k rozšíření cizoložství a s tím spojených pohlavních chorob.
Přes zmíněné překážky vytyčil egyptský prezident ambiciózní cíl: dosáhnout do roku 2030 oné magické hranice prosté obnovitelnosti obyvatelstva, kdy na jednu ženu připadá průměrně 2,1 dítěte. Přestože se v 90. letech demografické údaje pro Egypt posunuly směrem ke kýženým hodnotám, pochybují mnozí odborníci o možnosti dosažení této mety. Egypt má dnes přibližně 75 milionů obyvatel a optimistické odhady do roku 2025 předpokládají nárůst na 100 milionů. Předpokladem pro postupný a přirozený pokles porodnosti by asi byla jen sociální restrukturalizace a industrializace egyptské společnosti, podobně jako tomu bylo v Evropě o 150 let dříve. To by však vyžadovalo masivní investice, na které egyptský stát nikdy nebude mít prostředky, neboť je nucen stále více vydávat na stavbu a provoz nových a stále nedostačujících škol, hromadné dopravy a vytváření neefektivních pracovních míst pro 1,3 milionu lidí, o něž se země každoročně rozroste. Je to začarovaný kruh. V relativně podobné situaci se nacházejí také další země v oblasti, např. Alžírsko, Sýrie či Írán.
potřebuje „import“přistěhovalců a islámské země zažívají nezvladatelný populační boom. Zatímco evropská populace stárne a nerozmnožuje se, Blízký východ již téměř sto let řeší mohutnou populační explozi.
Evropská imigrační idylka
Evropa dnes čítá přibližně 730 milionů lidí. To je asi čtyřikrát více než před dvěma stoletími. V minulém století byl přitom nárůst stěží dvojnásobný. Arabský svět však své obyvatelstvo během 20. století zosminásobil: z nicotných 36 milionů lidí v roce 1900 na dnešních asi 280 milionů – připočteme-li ještě Turecko a Írán, pak je to dohromady přes 400 milionů obyvatel. Pokud se vyplní optimistické prognózy, bude rychlý růst v těchto zemích pokračovat ještě přinejmenším celou první polovinu 21. století. Evropa však bude ve stejné době stagnovat a její populace ještě výrazněji stárnout a postupně klesat.
Na jednom z nedávných zasedání Populační rady OSN padl údaj, že Evropa bude muset v příštích 50 letech „importovat“75 milionů lidí. Tento údaj může být třeba hrubým odhadem. Již v 50.–70. letech přišlo do Evropy několik milionů lidí z blízkovýchodního regionu za prací. V současnosti není imigrace do Evropy z těchto zemí, především v důsledku přísných imigračních zákonů, nijak dramatická. Již dnes se však nabízí otázka řešení nastávajícího nedostatku mladého evropského obyvatelstva otevřením bran imigraci z geograficky nejbližšího prostoru překypujícího obyvatelstvem bez společenských a ekonomických perspektiv.
Jenže až Evropa změní svou imigrační politiku a začne lákat pracovní síly, bude si samozřejmě vybírat ty nejschopnější a nejvzdělanější. Tím odčerpá nadějnou elitu rozvojových zemí a nechá je dál tápat v bludném kruhu zaostalosti a ekonomických krizí.
Případné chtěné přistěhovalectví z blízkovýchodního regionu má však i svoji kulturní stránku. Mnohým vyznavačům mezikulturního a mezináboženského soužití by jistě takovéto obohacení Evropy o silný blízkovýchodní prvek udělalo radost. Je však za současné situace, kdy západní veřejné mínění sleduje islámský svět spíše s podezřením a nedůvěrou, možné, aby k takovému idylickému soužití v Evropě došlo?
Leccos naznačují v úvodu zmíněné preference stran brojících proti přistěhovalectví. Je pravděpodobné, že Evropu čeká v následujícím století v tomto směru převratný vývoj. Otázkou je, zda v jeho důsledku dojde k obohacení evropského kulturního prostředí, anebo naopak k vystupňování nevraživosti mezi „starými“a „novými“Evropany.
Na jednom z nedávných zasedání Populační rady OSN padl údaj, že Evropa bude muset v příštích 50 letech „importovat“75 milionů lidí