Že by konec fotbalové zábavy?
Španělsku a jeden či dva další, které se jim v jednotlivých zemích mohou rovnat, mají monopol na nejlepší hráče a trenéry, střídají se v držení regionálních mistrovských titulů a vytvářejí homogenizovaný hrací styl. Přesto některé národní rozdíly přetrvávají.
Anglie, která tuto hru vynalezla a po dlouhá léta v ní kralovala (až do roku 1955 žádný anglický tým neprohrál na domácí půdě), se vždy držela národních ctností: slušnosti, disciplinovanosti, nadšení, bojového ducha. Její síla se však postupně vytrácela, protože se teprve v posledních deseti letech odhodlala přizpůsobit svou hru současným standardům rychlosti a taktické flexibility. Není náhoda, že od roku 1966 ani jednou nevyhrála mistrovství světa, ani se neprobojovala do finále.
Totální fotbal
Německo bylo vždycky protagonistou totálního fotbalu: každý hráč je trénován, aby dovedl útočit i bránit a aby přistupoval k soupeřům s totálním nasazením v rychlém sledu na obou koncích hrací plochy. Až na řídké výjimky však Německu vždy scházeli technicky dominantní hráči, kteří by vítězili spíše manévrováním než čelním útokem. Přesto tato taktika spolu s kondicí a nasazením německých hráčů dovedla Německo na mistrovství světa od roku 1970 ke dvěma titulům a mimo to dvakrát do finále.
Základ italského herního plánu je psychologický: zabránit soupeři, aby hrál svou hru. Během tohoto snažení obvykle dají Italové gól a pak už se jen snaží vytvořit neprostupnou obranu založenou na neobyčejné technické zdatnosti hráčů a určenou především k tomu, aby vyvola- la u soupeře frustraci, která ho donutí dělat chyby. Italskou hru lze proto jen těžko použít proti týmům stejně kvalitním (jichž je jen málo) a zejména tváří v tvář rychle se zvyšujícímu nepřátelství publika, jako tomu bylo na tomto mistrovství světa v zápase s Koreou.
Historicky vzato byla Brazílie nejšťastnějším týmem, který jsme viděli. Tam, kde Německo útočí, jako by šlo o tankovou bitvu, a Italové se dávají do šermířských soubojů, je brazilské mužstvo neustále v útoku, jeho pohyb se podobá tanci v rytmu samby. Hráči někdy až příliš propadnou své virtuozitě a zapomínají, že účelem cvičení není elegance, ale vstřelení gólu. Přesto je Brazílie nejúspěšnějším mužstvem světových šampionátů: od roku 1970 se pětkrát probojovala do finále a třikrát je vyhrála. Ve finále mistrovství světa se tak symbolicky střetly dva klasické styly: německý, který v mnoha ohledech reprezentuje apoteózu globalizované defenzivní fotbalové kultury, a brazilský, který byl i tentokrát výspou kreativity a intuice.
Není náhodou, že od roku 1970 proběhlo jen jedno finále (Argentina proti Nizozemsku v roce 1978) bez účasti jednoho z těchto dvou týmů. V roce 2002 hrály oba dobře, ale tvořivost nakonec překonala systematizovanou rutinu, i když jen s obtížemi. Může se však stát, že mistrovství světa 2002 bude poslední, na němž dominuje současný fotbalový styl. Fotbalový trh byl globalizován, a proto už neexistuje žádný významný rozdíl v technických kvalitách hráčů různých národů – i když pokud jde o akrobatické výkony, jsou Jihoameričané a Afričané stále nepřekonatelní. Jelikož největší fotbalové zdroje zůstávají v Evropě, její urputný styl kladoucí primární důraz na obranu dosud dominuje.
Franz Beckenbauer, kdysi slavný německý střední obránce a dnes organizátor mistrovství světa 2006 v Německu, přirovnává tento styl k akordeonu. Každý hráč je potenciální útočník i potenciální obránce a tým se rozšiřuje či smršťuje podle toho, co taktická situace vyžaduje. Hlavní souboj je veden o kontrolu nad prostorem, z něhož je možné vstřelit gól. Jestliže jsou oba soupeřící týmy plné hvězd – jako na mistrovství světa –, stává se ze vstřelení gólu nadlidský výkon. Beckenbauer zdůrazňuje, že normální výsledek bezchybné akordeonové hry je 0:0.
Defenziva vítězí
Převaha defenzivní hry vysvětluje rychlé vyřazení dosavadních zastánců ofenzivního stylu, jako je Francie nebo Argentina, a také to, proč v sedmi zápasech čtvrtfiná- le, semifinále a finále bylo v regulérní hrací době vstřeleno jen osm gólů, z toho pět Brazílií a dva Německem. (Ostatní zápasy skončily bez branek, dva z nich ukončily „zlaté góly“v prodloužení a jeden penaltový kop.) Z fotbalu se tak stává cosi podobně komplikovaného jako matematická rovnice. Mužstva vyhledávají soupeřovy zvláštní slabosti, neschopnost adekvátně ubránit specifickou oblast nebo se zaměřují na rozdíl ve výšce hráčů – z něj těží zejména Německo. Dychtivému fotbalovému fanouškovi přináší tato taktika fascinaci podobnou požitku ze šermířského souboje, v němž dva mistři nejprve vzájemně zkoumají své slabosti a pak jeden z nich zasadí rozhodující úder.
Je však pochybné, zda si hru s tak nízkými výsledky mohou rychle oblíbit Američané, ať už se při ní provádějí jakkoli složité manévry. V Americe je u her oceňována spíš zřetelnost než rafinovanost: Američané se jistě naučí obdivovat narůstající napětí, které dokáže velký fotbalový zápas vyvolat, jako nic jiného, budou však chtít vyvrcholení, ne jen neustálé dráždění.
Zdá se, že se rodí nový fotbalový styl, styl nových fotbalových mocností včetně Spojených států. Evropská dominance není založena na lepších atletických schopnostech, ale na větší základně vyškolených hráčů a na lepších trenérech. Ale základna hráčů se rozšiřuje do celého světa a evropské trenéry si najímají další a další národní týmy. Koreji a Japonsku se za pomoci evropských trenérů podařilo nejen vyhrát své historicky první zápasy na mistrovství světa, ale i postoupit daleko v jeho soutěžích. Komparativní výhoda evropského fotbalu tedy pomalu mizí. Uznání se dostane takzvaným asijským hodnotám týmové spolupráce a obrovské národní obětavosti, neboť úspěchu bude dosahováno pomocí bezchybné koordinace a vyčerpání soupeře, které umožní lepší příprava a neúnavné útočení. Japonsko a Korea pak díky svým ofenzivním stylům jistě dosáhnou lepších výsledků, a jak napovědělo disciplinované vystoupení Číny, mohla by i ona na přespříštím mistrovství hrát velkou roli.
A dosavadní fotbalové mocnosti si jistě také povšimly, že Brazílie i přes svůj útočný styl – anebo možná právě kvůli němu – nedostala v posledních třech zápasech žádný gól. Na tomto posunu jsou založeny i naděje amerického národního týmu. Poprvé v historii se probojoval do čtvrtfinále, kde nad ním silné Německo zvítězilo těsným výsledkem 1:0, a to jen zásluhou brankáře Olivera Kahna, nejlepšího brankáře na světě, a faktu, že soudce nepískal zjevnou penaltu. Přesto má skutečnost, že si USA prosadily svou hru proti jednomu z nejlépe připravených fotbalových mužstev světa, dalekosáhlý význam. A protože tuto hru hraje stále více amerických dětí, bude se zásoba talentů neustále rozrůstat. Bude-li mít americký tým dobré vedení – jako tomu bylo tentokrát –, lze očekávat, že jeho úsilí přinese výsledky srovnatelné s americkými úspěchy v jiných sportech.
Mistrovství světa ve fotbale v roce 2002 bylo prvním šampionátem, jenž se konal ve dvou zemích: v Japonsku a v Koreji. Orientace získala při této příležitosti esej jednoho z nejprominentnějších nadšenců pro kopanou na světě. V textu, který na jejích stránkách vyšel 13. července, krom národních fotbalových specifik prorocky předvídá krizi FIFA i jejího šéfa Seppa Blattera. Tam, kde Německo útočí, jako by šlo o tankovou bitvu, a Italové se dávají do šermířských soubojů, je brazilské mužstvo neustále v útoku, jeho pohyb se podobá tanci
Veselý Senegal
Africký fotbal se bude zřejmě zlepšovat ještě rychleji. Na posledních třech šampionátech hrály africké týmy možná nejatraktivnější fotbal – akrobatický, veselý a útočný. V roce 1990 to byl Kamerun, v roce 1998 Nigérie a v roce 2002 Jihoafrická republika a Senegal. Všem nakonec došly síly kvůli nedostatku zkušeností, tréninku a možná nedostatečné domácí politické podpoře, která nedokázala vytvořit infrastrukturu nutnou pro úspěšné vystoupení na mistrovství světa.
Je-li nějaký důvod ke znepokojení, pak jsou jím světové fotbalové struktury. FIFA, vedoucí organizace, a její prezident Joseph Blatter si zaslouží velké uznání za organizaci nádherného mistrovství. Nelze však nevidět, že se ze sportovní administrativní organizace rozrostla v obrovský obchod, který má celosvětový vliv. Její struktura je příliš feudální a příliš nesystematická, a tak se nedokáže vystříhat častých veřejných třenic: jedné z nich jsme právě svědky. Ty hrozí, že přerostou ve vážnou krizi, která by mohla znamenat konec zábavy pro lidi na celém světě. Vnější dohled organizovaný vedoucím uskupením, jaký byl zaveden v devadesátých letech Mezinárodním olympijských výborem, by jistě přispěl k průhlednosti a důslednosti, jež by FIFA umožnily dostát vášním a nadějím, které dal světu měsíc vzrušení a jednoty.