Jak přežít stáří

Se stárnutím populace jsou nespokojeni nejen ekonomové, ale i ti šťastní, v neklidném 20. století v Evropě zestárlí lidé, přestože 99 % z nich má vše, co si dříve přáli jejich pradědečkové. Mají kde spát, žijí v teple a nehladoví. Když onemocní, prohlédne je lékař. Umírají v nemocnici, v čistém prostředí. To všechno byl jen těžko splnitelný ideál starých lidí ještě v 19. století! Uvědomujeme si to?

Tato esej Jiřiny Šiklové byla jedním z prvních textů, které v době radostného budování kapitalismu a zejména v době, kdy v médiích snad nebyl nikdo starší čtyřiceti let, připomněly stárnutí člověka jinak než coby „problém zdravotnického a penzijního systému“.

Žádná idylka na Starém bělidle

V hloubce naší mysli zasutý ideální obraz života starého člověka odpovídá imagi „babičky“v pojetí Boženy Němcové. Moudrá, milovaná, vnoučaty obklopená stařenka, která je vyhledávána pro svoje rady a laskavost členy vlastní široké rodiny i sousedy a k níž si přicházejí postěžovat i poplakat mladí lidé a někdy i vrchnost. To bylo krásné stáří! Opravdu?

Literární historik Václav Černý dokázal, že té ženě, která se stala Boženě Němcové modelem pro její Babičku, bylo při příchodu na Staré bělidlo pouze 54 let a celý její majetek se vešel do jedné dřevěné truhlice. V naší době by tato paní ještě neměla ani nárok na důchod.

Babička Boženy Němcové si zcela určitě nebarvila vlasy, nezapírala svůj věk, nechtěla být individualitou, v ničem mladým nekonkurovala. Byla na svých dětech totálně ekonomicky závislá, byla nositelkou tradičních hodnot, které odvozovala od Boha. Žila na výměnku a hodné děti jí občas i zatopily.

Výměnek byla vlastně individuálně uzavřená obchodní smlouva mezi rodiči a jejich dětmi. „Předám ti chalupu, dílnu, pole, sad a za to si vymiňuji, že budu každým rokem dostávat od tebe, můj synu či zeti, tolik a tolik korců žita, zelí, dva hrnce sádla, 4 košíky brambor, díl masa ze zabijačky a třetinu jablek z těch, která se urodí.“Takováto smlouva se musela plnit, a hospodařil-li syn nebo vnuk špatně a tuto dodávku či vymíněnou rentu neplnil, mohli ho staří rodiče dokonce u soudu žalovat.

Nedělejme si tedy iluze, stáří v minulosti bylo hrozné období plné ústrků, závislosti na milosti druhých a fyzické bolesti. Revmatismus již existoval, dna také, ale salicyl nikdo nevyráběl. Kdyby láska a úcta k rodičům byla vminulosti samozřejmostí, mohlo se čtvrté přikázání Cti otce svého a matku svou klidně z Desatera vynechat. Ale zůstalo a v různých variantách se objevuje skoro ve všech náboženstvích světa. Do naší historie totiž nepatří jenom archetyp moudrého starce a velké matky, ale příběh krále Leara, potažmo různé varianty pohádky Sůl nad zlato či prokletí matky vlastní dcerou, jak je zachyceno v Erbenově Kytici. Obecní pastoušky, v nichž na slámě směli přenocovat staří lidé bez rodinného zázemí, kteří chodili „po střídě“od domu k domu – hospodáři jim měli dát kus chleba, byly jedním z prvních sociálních zařízení. Za takovýto osud ovšem nikdo neobviňoval císaře ani krále, ale jenom sebe sama, popřípadě své nezvedené děti.

Stáří jako fáze života bylo v minulosti smutné a bolestivé, ale starých bylo poměrně málo. A stáří se dožili jenom ti nejschopnější, fyzicky nejzdatnější – proto se také mezi nimi vyskytovalo relativně více moudrých lidí, než je tomu dnes.

Zanedbaná pole

Ale ani dnes není lehké stárnout. Každý žijeme v dimenzi minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Čím vyspělejší je jedinec, tím více plánuje a připravuje se na svoji budoucnost. Ve stáří se ale budoucnost počítá jen na desetiletí. V moderní společnosti se oceňuje výkon, samostatnost a vysoká spotřeba. To vše se však ve stáří snižuje.

Dříve individuálně sjednaný výměnek, tedy smlouva s vlastními dětmi a z toho plynoucí a jasně viditelná osobní odpovědnost za zajištěnost vlastního stáří, byla teprve koncem 19. století u některých skupin obyvatelstva (a zase jenom v Evropě) sjednána anonymně mezi generacemi a dostala formu důchodu, penze či renty. A z této mezigenerační, zcela anonymní smlouvy, za kterou nese odpovědnost „erár“, vyplývají nároky starých, pocit, že na to mám právo, a když to nedostanu, mohu nadávat a taky nadávám.

Dnešní generace starých – i já mezi ně patřím, a proto to mohu napsat – předala mladým, obrazně řečeno, zanedbaná pole, chalupu s roztrhanými došky, podvyživený dobytek, pověst nespolehlivých hospodářů a šejdířů, bory a luhy plné lapků.

Spisovatel Adolf Branald při příležitosti svých 95. narozenin řekl, že mu nikdo nikdy neporadil, jak má žít po sedmdesátce. Mít 25 let života jen jako fázi přípravy na smrt je trochu předimenzované. A i ta smrt je dnes znehodnocena tím, že se týká především starých, nemocných, tedy „ne zcela funkčních“lidí.

Čím naplnit tento nově získaný úsek života nevědí ani sami staří lidé, ale ani výrobci veřejného mínění, ani filozofové, ani lékaři. Ti všichni starým lidem vnucují jenom model mládí nebo ještě přijatelného středního věku a slibují jim, že budou-li je poslouchat, cvičit, držet dietu, brát si léky a hlavně je volit, budou moci žít stejně jako obdivovaní mladí.

Na rozdíl od vrstevníků babičky Boženy Němcové dneska nemáme v moderní Evropě pro sebe ani tyto zidealizované vzory. Nanejvýše evropské strukturální fondy, z nichž je možné dočasně čerpat peníze pro vyrovnávání sociálně handicapovaných skupin, kam patří senioři, a za které se můžete naučit psát na počítači a stáhnout si informace o nových lécích z internetu či formuláře k podání žádosti o sociální příspěvek na sníženou hybnost.

Dnešní lidé prožívají pětinu svého života v jakési schizofrenii: popírají svůj věk svým chováním i výrazem, dělají vše pro to, aby byli soběstační, ekonomicky i fyzicky nezávislí, za nic nemuseli být vděční a za nic nemuseli děkovat, a současně požadují, aby se zachovávaly hodnoty tradičních vztahů ke starým lidem, mezi něž patří především úcta k našim šedinám. K jakým šedinám, když si je každých čtrnáct dní zakryji color cremem? Ani vráskami ve tváři, které často maloval jak Dürer, tak Rembrandt, se již nechlubíme, a tak z celého stáří zbývá jenom to „panovačně prosebné gesto“požadující úctu, lásku a péči, obsahující ovšem i skrytou pohrůžku: „I vy budete jednou staří a sami to poznáte na vlastní kůži, tak se snažte a buďte na nás hodní!“

Nadávání na erár a mladé

Jiní říkají, že život ve stáří je mizerný, aby vzbudili lítost a současně snížili i agresi proti sobě samým. Jsou naučeni odvozovat svoji hodnotu od příjmů, domnívají se, že kdyby měli vyšší důchody či mohli ještě pracovat, budou spokojenější. Na dotaz, co by s těmito vyššími příjmy udělali, většina starých lidí odpovídá, že by chtěli finančně podpořit děti nebo vnoučata. Jinak řečeno, zalíbit se nebo si také koupit pozornost, lásku a vážnost. Je to krutý výrok? Je. Bohužel většina starých lidí, kteří mají děti, si sebe sama málo váží (nechce již ani peníze investovat sama do sebe), ale úctu si přesto nárokuje. „To již nestojí za to, abych se to učila, abych si to koupila,“říkají, aniž si položí otázku, proč by si jich měli tolik vážit druzí, když oni si sami sebe vážit nedokážou.

Ageismus pěstují i naši politici, kteří získávají hlasy voličů slibováním vyšších důchodů (jako by jim to dávali z vlastní kapsy). Podobně jako se nedala nařídit láska k SSSR, nejde ani nadekreto- vat mezigenerační solidarita! Samozřejmě to, co zde píši, se nedá generalizovat. Jako všude jsou vzácné výjimky a i u nás se objevují vynikající, většinou nevládní, občanské organizace, které mnoho pro staré lidi dělají a v nichž ti staří sami pro sebe a svoji generaci pracují. Většina starých lidí ale nadává na „erár“a na ty druhé, mladší, že nejsou k nim starým dosti vstřícní. Tolik jsme toho dobrého udělali a ani ta chalupa, co jsme jim předali, nebyla přece tolik zadlužená! Tak ať jsou ti mladí vděční za to, co jsme jim dali. Jednou sami poznají...

Hledání vlastního stylu

Co s tím? Opravdová změna v hodnocení stáří musí vycházet ze subjektu, kterého se týká, tedy z generace starých lidí. Z jejich autostereotypů, z jejich sebehodnocení budou odvozovány heterostereotypy, tedy hodnocení ostatních. Jinak to bude zase jenom péče, obstarávání, mentorování těch druhých. Zkuste připravit pro svoje dospívající děti diskotéku a pak ještě chtít, aby se tam oni sami dobře bavili. Absurditu takovéhoto počínání si určitě uvědomujeme. Že stejně absurdní je chtít naroubovat stárnoucím ideální životní styl a vynutit vyhláškou úctu a zvýšení péče o ně, jejich vyšší prestiž, to si již nepřipouštíme.

V gerontologii se často píše o tom, že sociální rolí starých lidí je být „bez role“(rolelessrole). Já bych věděla o dobré roli pro současnou generaci starých lidí! Jejich úkolem by mělo být zvýšení vědomí sebeodpovědnosti za svoje stáří, nalezení zajímavého sebeuspokojujícího životního stylu, který by vycházel z možností i vědomí limitů daných věkem, a přesto byl uspokojivý. Tedy ze sociálního postavení této generace.

Je to těžké zadání, těžký úkol. Mnohem těžší než přežít pubertu.

Babičce Boženy Němcové bylo pouhých 54 let. Určitě si nebarvila vlasy a neskrývala vrásky. Byla ekonomicky závislá na svých dětech – dnes by neměla ani nárok na důchod.