Jak naložit s vetřelci
do kategorie „našinec“je velmi obtížné. Ve srovnání s dalšími vyspělými zeměmi stanoví náš zákon pro získání občanství vysoce restriktivní podmínky (deset let čekání na trvalý pobyt, po dalších pěti šance požádat o občanství). Ani jejich splnění však není žádnou zárukou úspěchu; ba není dokonce ani reálným příslibem jeho získání.
Chtějí u nás žít jen špioni a zločinci?
Představitelé našeho státu často uvádějí, že si musíme ponechat možnost neudělit občanství někomu, kdo sice podmínky splnil, ale mohl by být špion nebo zločinec. Je pravda, že si tuto možnost ponechávají i mnohé vyspělé země. Jenže tam se vychází z premisy, že člověk, který podmínky splní, občanství dostane – až na výjimky, jimiž jsou právě špioni nebo zločinci.
U nás je naopak formulace, že na občanství není právní nárok, vykládána jako premisa neudělení občanství, pokud ovšem není nějaký zvlášť dobrý důvod je cizinci udělit. Od našich úřadů nelze získat statistiku o tom, jaké procento osob splňujících podmínky občanství dostane a kolik jich je odmítnuto. Můžeme se snad dozvědět celkové procento odmítnutých, ale nebudeme vědět, zda byli odmítnuti proto, že nesplnili podmínky, anebo navzdory jejich splnění.
Na základě dílčích údajů však lze odhadovat, že většina žadatelů splňujících podmínky je odmítnuta, často bez udání důvodu. Neformálně pak úředníci činí tajuplné narážky na bezpečnostní důvody, což je u tak vysokého procenta jen těžko uvěřitelné. Nezdá se totiž pravděpodobné, že by se u nás snažilo získat občanství o dva řády více špionů, teroristů a zločinců než v jiných zemích. Odůvodnění řady odmítnutí jsou více než kuriózní. Například irácký uprchlík, který před deseti lety utekl před režimem Saddáma Husajna do České republiky, získal tu azyl, vystudoval medicínu a pracuje jako ortoped v okresní nemocnici, občanství nezískal. Přestože je vzorný, mluví skvěle česky a všechny podmínky splňuje. Odůvodnění? Hodnotí se rodinná a pracovní integrace, přičemž první tento mladý muž nesplňuje (jako uprchlík tu totiž nemá žádné příbuzné) a druhou nelze hodnotit (rok práce na chirurgickém oddělení je na to příliš krátká doba).
U jiného uznaného uprchlíka je „nedostatečná pracovní integrace“odůvodně- na tím, že ještě studuje. To by ovšem v zákoně mohlo být rovnou napsáno, že občanství nelze udělit studentovi! Být přistěhovalcem není nikdy úplně snadné. U nás se bohužel zdá, že samotný systém lidem tuto úlohu zbytečně ztěžuje. Je nastaven způsobem, který nezabrání v činnosti různým mafiánům, ale zato běžným přistěhovalcům do značné míry komplikuje integraci do společnosti. Různé formy byrokratické šikany znesnadňují život i těm cizincům, kteří už kulturně, sociálně a pracovně zcela integrováni jsou (např. v důsledku manželství s českým občanem) a žádnou zvláštní integrační pomoc by nepotřebovali.
Co rozumíme pojmem integrace? Co máme vlastně na mysli, když říkáme, že chceme, aby se cizinci mohli do naší společnosti integrovat při zachování své vlastní kultury? Každá integrace je do jisté míry asimilací (přizpůsobením); otázkou však je, do jaké míry a co si vlastně přistěhovalci z hostitelské kultury vezmou. Je nutno stále znovu připomínat, že pojem „kultura“v širším – a zejména hlubším – smyslu neznamená jen folklor. Nejsou to jen písně, tance a kostýmy, nýbrž též soubor existenciálních postojů. Jeho součástí je hierarchie hodnot a hierarchie loajalit k nejméně třem základním souřadnicím, jimiž jsou za prvé jedinec sám, za druhé jeho rodina, rod či klan, za třetí širší společnost, obec, stát, zkrátka polis.
Mnohé tradiční společnosti jednoznačně preferují hodnotu druhou, zatímcomo- derní euroamerické společnosti tendují ke kombinacím té první (individualismus) a třetí (občanská odpovědnost). Některé hodnoty jsou patrně pro úspěšnou integraci do západní, euroamerické společnosti výhodné, ba nezbytné, protože ty tradiční mohou jedince a celé rodiny přivádět do konfliktu s okolím. Nad tímto konfliktem přitom nelze prostě zamávat obecným heslem „tolerance“. Některé postoje tradičních kultur mohou být v rozporu s mezinárodními standardy lidských práv, na nichž máme dobré důvody trvat.
Nemůžeme se smířit s tím, aby na území evropských států platily dva právní režimy, pokud jde například o práva žen; aby příslušnice určitých přistěhovaleckých komunit měly méně práv než místní ženy. Připusťme, že kultury nejsou nevinné; přistupujme k nim citlivě, ale nestavějme „tradiční“kulturu, ani majoritní, ani menšinovou, na piedestal.
V této souvislosti je vhodné nevnímat kultury jako statické, ale spíše jako dynamické, schopné vzájemného ovlivňování i přizpůsobení strhujícímu toku modernity. Hlavní problém tkví v tom, že si česká společnost dosud neujasnila, jaké hodnoty by vlastně měli přistěhovalci převzít a do čeho se vlastně mají integrovat.
Tento problém řeší i řada západních zemí, ale mnohé z nich jsou podstatně dál než my. Naše společnost na řešení této otázky není vlastně vůbec připravena. Nemá žádnou zkušenost se soustavným přistěhovalectvím; na rozdíl od bývalých koloniálních velmocí tu schází jak špatné svědomí vůči těm druhým, tak schopnost velkorysého přístupu.
Navždy ti slabší
Zdá se, že státy, které si samy musely v průběhu staletí dokazovat oprávněnost své existence, mívají obecně menší schopnost přijímat ty druhé, slabší, protože si ve své národní mytologii úlohu těch slabších a odstrkovaných rezervovaly pro sebe. Naopak ty národní státy, které o své existenci nikdy nepochybovaly (Britové, Francouzi, Švédové, Nizozemci...), většinou tento problém ve srovnatelné míře nemají.
Jaké hodnoty bychom tedy rádi předali našim přistěhovalcům, abychom byli ochotni je považovat za „integrované“? Stačí nám dodržování zákonů, tedy právního rámce, uvnitř něhož si může každý dělat, co chce? Asi těžko: vždyť společ- nost se řídí i mnoha jinými pravidly chování, než která jsou vtělena v zákonech. Pro kolik z nás je však klíčovou zárukou „integrace“prokazování tzv. druhotných ctností (spořádanosti, spolehlivosti, pracovitosti, vnějškové konformity)? Možná opravdu po našich přistěhovalcích chceme, aby respektovali nějaký širší, podvědomě sdílený balík hodnot, které považujeme za samozřejmé; měli bychom však být schopni je pojmenovat. Nevím: jde nám opravdu o sdílené hodnoty moderní civilizace jako humanismus, lidská práva, politickou demokracii?
Když hovoříme o nutnosti identifikace přistěhovalců s Českou republikou, máme na mysli sdílení Durkheimova „občanského náboženství“, Habermasův „konstituční patriotismus“, anebo spíše převzetí našich starých národoveckých specifik? Možná ani nejsme schopni tyto věci vůbec rozlišit pod nánosem stejně „samozřejmé“, globalizované konzumní kultury, jež všechno překrývá.
Asi bychom si měli klást otázku, co tedy vlastně po našich přistěhovalcích požadujeme a co jim sami nabízíme. Jsme připraveni se s nimi rozdělit o obecně evropskou, obecně euroamerickou či obecně moderní identitu? Anebo si pod pojmem integrace představujeme, že budou nuceni přebírat specifické mytologie malých národů, k nimž my Češi patříme, mytologie vytvořené k tomu, aby si tyto národy samy dodaly sebevědomí? A nejsou vůbec problémy s „integrací cizinců“alespoň zčásti způsobeny nedostatkem naší vlastní sebereflexe?
Zdá se, že státy, které si samy musely v průběhu staletí dokazovat oprávněnost své existence, mívají obecně menší schopnost přijímat ty druhé, slabší, protože si ve své národní mytologii úlohu těch slabších a odstrkovaných rezervovaly pro sebe