Zpráva o první záplavě v Praze
Před měsícem puklo srdce prvního zvonu svatovítského chrámu – Zikmunda. Krátce nato se přes naši zemi přehnala ničivá povodeň, která se nevyhnula ani Praze. A právě její nejstarší most se stal pro většinu lidí znamením vzdoru proti nezkrotnému živlu. Nejen proto, že je to jedinečná památka, ale proto, že je to symbol. Kdyby podlehl Vltavě, byla by katastrofa definitivní. Proroctví puklého zvonu by se naplnilo.
Mosty spojují, překračují svými vysoko klenutými oblouky nepřekročitelné, činí lidi na obou březích „svými“, totožnými. Byly proto vždy velkými a obecně váženými díly. Kamenný most byl „dílem císařským“– tak se mluvilo už o prvním pražském Juditině mostu z 12. století, nikoli jen o mostu Karlově. Kamenné mosty jsou přece „věčné“, trvají přes staletí, odolávají lidem i přírodě, válkám a povodním, jsou jistotou, že se země udrží pohromadě. A naopak: pokud se zhroutí, hrozí nebezpečí jejího rozpolcení. Učený jezuita Bohuslav Balbín to věděl a zaznamenal to ve svých Historických miscelánií Království českého. A koneckonců jsme si to uvědomili i my dnes, v těchto dnech. Stala se veliká katastrofa, ale Karlův most vydržel.
Znamení zvonu o zkáze
Pražských mostů je přehršel, strachovali jsme se však především o ten jeden. Ne jenom proto, že je to památka, ale proto, že je to symbol. Kdyby podlehl Vltavě, byla by katastrofa definitivní. Před měsícem přece puklo prvnímu zvonu katedrály, Zikmundovi, právě uprostřed velkého zvonění srdce. Něco to znamenalo, zdálo se, že to souvisí s volbami, které právě probíhaly, ale teď už víme, o co šlo. Bylo to znamení velikého zpustošení Království českého.
Povodeň poukázala na základní konstanty české země. Ukázalo se, že Balbín se tak docela nemýlil, když ji rozdělil řekami. Byli jsme přece po několik dní rozděleni na dvě poloviny po levém a pravém břehu Vltavy a Labe. Kdyby padly i zbývající mosty, bylo by to rozdělení dlouhodobé a zemi by opravdu hrozila ztráta soudržnosti. Ten nejdůležitější byl ve vltavském oblouku v Holešovicích a šel přes mělčiny na Maninách, druhý se nacházel na místě Karlova mostu. Na jih odtud nebyl široko daleko přes ještě ne- splavněnou Vltavu žádný brod a na sever byl nejbližší brod v Ouholičkách.
Ten, kdo chtěl jít ze severu nebo ze západu na Moravu či na jih, přímější cestou k Dunaji přes Gmündské sedlo, musel přes Maniny. Sem směřovala od Levého Hradce „Veliká cesta“, zde se na protějším břehu, u sv. Petra, usadili němečtí kupci. Nejstarší Praha také neležela na Malé Straně a Hradčanech, nýbrž v předpolí maninského brodu v Dejvicích a odtud se dále táhla až k Veleslavínu a Šárce. Přes Maninymusely jít ostatně všechny těžké náklady ještě ve 12. století, než byl postaven Juditin most.
Pražské přechody přes Vltavu byly tedy vždy tím svorníkem země, který v nich viděl Balbín. Dlouho to však byly jenom brody závislé na rozmarech řeky, nebyla to lidská, a už vůbec ne císařská díla. Kupecké karavany byly často nuceny dlouho tábořit na březích Vltavy, než ji mohly se svými vozy přebrodit. „Veliké město Slovanů Praha“přitom bylo už od 10. století významným uzlem mezinárodního obchodu sahajícího od Bagdádu přes Chorézm, chazarskou říši a Kyjevskou Rus přes Řezno, Mohuč, Verun, Lyon až po Kordóbu. Na tržišti, nedávno objeveném na Malé Straně, se setkávali arabsko-židovští, varjažsko-ruští, maďarští kupci, zněly tu všechny jazyky.
Mezi Prahou a Mohučí existovalo tehdy pravidelné, téměř „poštovní“spojení. A to vše záviselo na rozmarech Vltavy. Že Praha a celá země potřebují most, nevymyslel císař Karel, věděli to již Přemyslovci v 10. století.
Velká voda podle starých kronikářů
Historikové se ale v odpovědi na otázku, zda v Praze stál už v 10. století most, nemohou shodnout. Jde přitom o „causu celebris“českého dějepisectví, o otázku pravosti či nepravosti slavné Kristiánovy legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile. Podle toho, co o sobě a svých současnících její autor říká, by ji někdy v letech 992–994 napsal bratr Boleslava II., mnich Kristián, tedy přímo jeden z potomků obou světců. V této legendě se mluví o mostě přes Vltavu pod Pražským hradem, tedy zřejmě na místě dnešního Karlova mostu, který byl stržen povodní. Byla by to tedy zároveň první dochovaná zpráva o povodni na Vltavě. Jenže již Josef Dobrovský prohlásil tuto legendu za podvrh ze 14. století a jeho názor někteří prosazovali proti vášnivé obhajobě Josefa Pekaře ještě donedávna. Jisté je, že přes Vltavu vedl most ještě před postavením kamenného Juditina mostu v letech 1166–1169. Roku 1118 totiž kronikář Kosmas zaznamenal, že „v měsíci září byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa. Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik v našem podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala! Neboť kdežto jindy, ač se to málokdy stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket nad most.“
Most tedy zřejmě stál odedávna. Podle Kristiána by musel být postaven před více než sto lety, nejpozději brzy po polovině 10. století. Jeho legenda vypráví o tom, jak se Boleslav I., pohnut výčitkami svědomí, rozhodl dát přenést tělo bratra, jehož dal zavraždit, ze Staré Boleslavi do Prahy. Obával se však veřejného pohoršení, nařídil proto pod trestem smrti, aby sluhové tělo přenesli v noci, ještě před kuropěním. Ti dorazili po cestě k potoku Rokytce a zjistili, že přes něj nepřejdou, protože je rozvodněn. Začali tedy stavět provizorní most, přes který by se dalo přejet i s vozem se světcovým tělem. Než se však stačili ohlédnout, vůz byl zázračně na druhé straně. To hlavní však vozky čekalo, když došli k Vltavě. Zde zjistili, že most je stržen povodní. Byli zoufalí strachem, že do kuropění nestačí úkol splnit a že je dá kníže setnout. Pokusili se zvednout tělo na ramena, byli však tak unavení, že to nedokázali. Světec ale vyslyšel je- jich nářky a jeho tělo náhle zázračně zlehklo, „jako by nic nevážilo“, a sluhové je snadno přenesli přes stržený most.
Pozdější legendy ze 13. století tomu neporozuměly. Jejich autoři nechápali, proč se náhle ztratil vůz vezoucí Václavovo tělo, a vymýšleli si, že vůz se odmítal před mostem pohnout, i když vozkové připřahali stále nové koně. Když konečně došlo k zázraku, zvedli prostě vozkové vůz na ramena a přenesli ho přes stržený most! To je samozřejmě nelogický nesmysl. Přitom je vysvětlení tak jasné. Ve 13. století stál v Praze kamenný most. Povodeň ho mohla poškodit tak, jak se to stalo roku 1272, kdy se zřítily některé jeho oblouky. Přejít po něm nebylo samozřejmě možné. To ovšem nebyla situace, s níž počítal Kristián. Ten měl na mysli ten dřevěný most, o němž pak psal Kosmas.
Slované stavěli dřevěné mosty s velkým uměním a velmi rafinovaně – v délce stovek metrů. Do dna se vbily kůly, přes něž se položila prkenná podlaha. Nebyly to žádné lávky, ale bytelné mosty, po nichž jezdily i vozy. Vozkové vezoucí tělo světce se tedy mohli domnívat, že s vozem bez problémů přejedou, přišla však (zřejmě náhle) povodeň a most poškodila. Takové poškození se však podstatně liší od rozboření kamenného mostu. Voda mohla odnést některá prkna, most byl ale i nadále schůdný. A to byl právě ten případ se světcem. Sluhové viděli, že s vozem neprojedou, chtěli proto vzít tělo na ramena a přejít prostě po zbývajících prknech. Zázrak spočíval v tom, že byli už tak unaveni, že to nedokázali, a že uspěli, až když břemeno zázračně zlehklo. Tím také padá jedna z námitek proti pravosti legendy.
Následující historickou reflexi povodní publikoval historik Dušan Třeštík (1933–2007) v příloze Orientace 24. srpna 2002.
Poučení z příběhu
Kristián považoval na konci 10. století most přes Vltavu za samozřejmost. Horší je to s datováním události, o níž psal. K přenesení Václava došlo jistě na jaře, 4. března. První dosvědčená pražská povodeň byla tedy jistě obvyklá jarní velká voda, nikoli ničivá povodeň přicházející na konci léta, o níž psal Kosmas. Podle legend došlo k přenesení sv. Václava po třech letech od vraždy, tedy roku 938, jisté to ale není. Spíš se zdá, že Boleslav připravoval přenesením bratrova těla jeho kanonizaci, která měla být argumentem v jeho jednáních o biskupství.
V tom případě bychom museli tuto událost klást někam do šedesátých let 10. století. Ať tak či onak, v celém příběhu jsou tři hrdinové: patron české země, most a rozbouřená Vltava. Jde v něm o to, jak překonávat překážky, jak spojovat protilehlé břehy. A poslání? Most je nejdůležitější, je v samém středu české země a odolává náporu povodní. Drží zemi pohromadě.