Konec temných proroků
„Colonel“Edwin Drake pustil do prvního vrtu v blízkosti městečka Titusville v Pensylvánii. Prostě a jednoduše – vynikající ekonom Jevons (jeden z těch, kteří stáli u zrodu opravdu moderní mikroekonomie) se fatálně mýlil. Stejně jako se mýlil Malthus sedmdesát let před ním nebo jinak jasnozřivý George Orwell sedmdesát let po něm, když prohlásil: „Naše civilizace je postavena na uhlí.“Jak se ukázalo, nebyla, není a nebude. Ovšem mýty a nesmysly přetrvaly – Meze růstu jsou pokračováním stále stejné písničky jinými prostředky. Jejich sláva ostatně byla založena na náhodě: rok po jejich vydání se svět propadl do první ropné krize, když se ceny téhle suroviny během několika měsíců zvýšily na čtrnáctinásobek. Nikoli ovšem proto, že by „zdroje docházely“, ale v důsledku jomkipurské války a následujícího ropného embarga arabských států. Důsledek na sebe ale nenechal dlouho čekat a nebyl příliš překvapivý: spotřebitelé začali ropu využívat efektivněji, do módy přišly alternativní zdroje energie a zároveň se producenti vrhli do hledání nových ložisek.
Celý proces ovšem přirozeně trval nějaký čas, a tak se v prvních letech zdálo, že vývoj skutečně sleduje takzvanou zvonovitou Hubbertovu křivku poklesu těžby ropy, kterou pro vzdálenější budoucnost předvídali v jednom scénáři autoři Mezí růstu. Po stabilizaci situace ale grafy nabraly úplně jiný směr.
... k pádu z hory
Od vydání knihy tedy tento týden uběhlo čtyřicet let, během nichž neustále a kontinuálně roste spotřeba všech nerostných surovin. Přesto zatím nečelíme jejich předpokládanému vyčerpání a zdrojů máme jako celek k dispozici více než kdykoliv jindy v historii.
Omyl autorů Mezí růstu lze dokumentovat jejich vlastní tabulkou (pro zájemce: tabulka 4, kapitola druhá). Pokud by podle ní pokračoval exponenciální růst spotřeby nerostných surovin, došlo by k vyčerpání všech zásob zlata v roce 1981, rtuti v roce 1985, cínu v roce 1987, zinku v roce 1990, ropy v roce 1992 a mědi, olova a zemního plynu v roce 1993. Je celkem nepodstatné, že zastánci knihy tvrdí, že zmíněná tabulka nebyla nikdy míněna jako predikce, neboť nikdo z autorů neočekával, že spotřeba opravdu bude bez ustání exponenciálně růst. Podstatné je, že jakkoliv upravíte hodnotu růstu spotřeby, pak při omezených zdrojích nakonec k jejich vyčerpání prostě dojít musí.
Jenže si jako příklad vezměme třeba neustále skloňovanou ropu: již pětkrát svět dospěl do fáze, kdy jej zcela opanovalo obecně sdílené přesvědčení, že „peak oil“(či obecně „vyčerpání“světových zásob ropy) je již za dveřmi. Ani v jednom případě však za nimi nic takového nebylo.
Poprvé se varování objevilo už v osmdesátých letech 19. století, kdy hlavní světovou produkční oblastí byla Pensylvánie a experti tvrdili, že žádná ropa nebude na západ od Mississippi k nalezení. Poté po obou světových válkách a pak v 70. letech 20. století, kdy proroci „oil peaku“tvrdili, že svět spadne z „ropné hory“. Nejčerstvěji očekáváme „konec ropy“teď, jen definitivní datum jeho příchodu je posouváno do roku 2005, 2007, 2011, nejpozději do roku 2020…
Celá teorie ropného vrcholu je postavena na statistické křivce rozvoje a úpadku jednotlivých ropných nalezišť. Její autor Martin King Hubert byl jedním z nejprominentnějších a nejkontroverznějších geologů své generace. Když v roce 1956 svoji teorii ropného vrcholu vytvořil a předpověděl, že produkce ropy v USA dosáhne svého maxima někdy v letech 1965–1970, nikdo si s jeho teorií hlavu nelámal. Shodou okolností a náhod se ovšem skutečně stalo, že maxima ropné produkce v USA bylo dosaženo v roce 1970 a hned následoval již zmiňovaný první ropný šok.
Hlavním problémem takového přístupu je ignorování technologických změn, ekonomických zákonů a možnosti objevu nových zdrojů. Svět těchto modelů je velmi statický, bez růstu a změny. Stejně tak Hubert předpokládal, že je možné dobře odhadnout množství stávajících zdrojů – ovšem tato hodnota je neustále se pohybující cíl.
Naštěstí pro všechny množství zdrojů na světě není omezené. Přesněji řečeno vždy záleží na tom, co je za zdroj považováno a co je možné ekonomicky smysluplně využít. A to závisí na schopnosti lidí přicházet s novými myšlenkami. Opět se podívejme na ropu. Před dvěma sty lety by ji za zdroj považoval málokdo – ve většině míst, kde se dostala samovolně na povrch, byla v lepším případě ignorována, v horším pálena. Od té doby se situace dramaticky změnila a od počátku její komerční těžby (tedy od 60. let 19. století) byl celkem vytěžen zhruba jeden bilion barelů. Dalších pět bilionů je v rezervách. Z toho zhruba půl druhého bilionu je považováno za vytěžitelné při stávajících technologiích a cenách (to jsou ony často citované „prokázané rezervy“).
Maximální denní produkce dnes dosahuje přibližně 92 milionů barelů ropy. A za stávajících podmínek ji není problém zvýšit až na 110 milionů – pokud vlády a politici nebudou těžbě a jejímu rozvoji bránit. Ale i kdyby klasická naleziště ropy někdy vyčerpána byla, pak jejím největším zdrojem do budoucna jsou ropné písky a horniny. Ne náhodou jsou místem s největším rozvojem nekonvenčních zdrojů Spojené státy a Kanada – země, které (alespoň prozatím) přejí podnikání a investicím – rozhodně více než jiné kouty světa. V roce 2003 vyproduko- vala naleziště v Bakkenském masivu v USA zhruba 10 tisíc barelů denně. Dnes je to již 400 tisíc. Díky tomu je Severní Dakota čtvrtým největším americkým producentem ropy. Nekonvenční zdroje pravděpodobně přispějí k celkové americké produkci ropy kolem roku 2020 zhruba dvěma miliony barelů – a to je konzervativní odhad, který by však před pěti lety byl považován za čirý nesmysl.
Pane Hardingu, máme problém
Podobné úvahy jako o ropě zaznívají i o zemním plynu, který byl jako nechtěný produkt těžby ropy donedávna v masivním měřítku pálen (a na některých místech se tak děje dodnes). Jako u všech ostatních takzvaných neobnovitelných zdrojů začali samozřejmě experti rychle předpovídat také vyčerpání zásob plynu. Například v roce 1922 komise prezidenta Warrena Hardinga poté, co během jedenácti měsíců zpovídala přes pět stovek vědců (!), reportovala následující shrnutí jejich názorů: „Již nyní započala produkce zemního plynu klesat. Na současných úrovních nemůže být dlouhodobě udržitelná.“
Místo konce těžby je však zemní plyn, respektive jeho netradiční ekvivalenty, zdrojem energetické revoluce srovnatelné s nástupem ropy. Základními nekonvenčními zdroji zemního plynu jsou shale gas (břidlicový plyn), tight gas a coal bed methane gas, které zatím nemají ustálené české ekvivalenty. Zejména břidlice se stala fenoménem, neboť alespoň teoreticky je plyn z ní možné získávat prakticky kdekoliv na světě a ze všech nekonvenčních zdrojů zemního plynu je jí k dispozici nejvíce.
Odhadované zásoby jen v Marcelluském masivu činí 1,5 miliardy kubíků. Ovšem tento odhad může být velmi konzervativní– v nových studiích se hovoří již o 15 miliardách! To by znamenalo ekvivalent spotřeby zemního plynu v celých Spojených státech na zhruba čtvrtstoletí. I kdyby se jednalo o nadsazený odhad a bylo možné získat jen část tohoto množství , stále by se jednalo o největší naleziště plynu na světě vůbec. Nicméně i ty nejopatrnější odhady zásob břidlicového plynu jen v amerických lokalitách činí nejméně 60 miliard kubíků. Pokud je to pravda, pak Spojené státy mají „přes noc“k dispozici největší zdroje využitelných fosilních paliv na světě – mnohem větší než Rusko, Saúdská Arábie či Írán. Pokud započítáme kanadské ropné písky, pak se Kanada stává největším ropným „emirátem“.
Vývoj zásob a využití zdrojů v posledních čtyřiceti letech nepotvrzuje ani predikce Martina Huberta, ani Římského klubu. Celkový stav světa má ke katastrofickým předpovědím také dost daleko. Vývoj vminulých dekádách je nejpozitivnější v celé lidské historii. Pokud bychom si stanovili za měřítko chudoby třeba podíl lidí, kteří na světě žijí za dva americké dolary denně (ve stálých cenách), pak jestliže v roce 1980 žila takových lidí na světě většina (zhruba 60 procent), v současnosti je to již jen o něco více než 40 procent. Stále je to hodně, ale situace je minimálně o třetinu lepší – a zlepšuje se dál.
Zkrátka a jednoduše žijeme ve světě, který se nijak nepodobá katastrofickým predikcím kohokoliv z temných proroků. Svět je totiž mnohem lepší a s mnohem optimističtějším výhledem – za předpokladu, že proroci nedostanou příležitost náš svět před námi samými zachraňovat.
Po čtyřiceti letech neustále rostoucí spotřeby všech nerostných surovin jich má lidstvo k dispozici více než kdykoliv předtím, ačkoli „Meze růstu“tvrdily opak