Tak dávno,
Tisícovka hostů v londýnském hotelu Savoy
Voriginále nese název Auld Lang Syne a jde o jednu z nejznámějších písní na světě vůbec. Zaznívá totiž už mnoho let vždy o silvestrovské půlnoci, kdy se loučíme se starým rokem a vítáme nový. Autorem slov je jeden z nejvýznamnějších skotských básníků osmnáctého století Robert Burns, který se při psaní textu inspiroval starými lidovými písněmi. Původně byla slova téhle jednoduché a zároveň tklivé skladby napsána ve skotském dialektu. Dnes k tomu odkazuje právě její pojmenování. Sousloví „auld lang syne“v angličtině odpovídá výraz „old long since“, což lze přeložit jako „dávno tomu“. Ten Burnsovi nadšeně vyprávěl o svém záměru vzkřísit skotskou národní píseň a shromáždit všechny dostupné texty a nápěvy do obsáhlého sborníku. První díl projektu s názvem Hudební muzeum Skotů už byl připraven k vydání a na druhém se mělo začít pracovat. Tahle myšlenka Burnse nadchla natolik, že nejen přislíbil pomoc se sběrem materiálu, ale dokonce se nabídl, že napíše i několik písní vlastních. Vydal se na Skotskou vysočinu, kde zaznamenal mnoho lidových popěvků a písniček. Někde dopsal slova, jiné texty upravil a u dalších vyměnil jednu lidovou melodii za druhou. Stejný osud potkal i Auld Lang Syne. Burns svá slova totiž nejprve přiřadil k jednomu z notových zápisů nápěvu, který našel ve sborníku skotských lidových písní. Později ale sám uznával, že hudba není žádný zázrak, když v roce 1793 psal sběrateli lidových písní Georgu Thompsonovi: „Auld Lang Syne. Melodie je průměrná, ale text, který posílám – stará píseň o starých časech, která neexistovala v tištěné podobě ani v rukopise, dokud jsem ji nezaznamenal podle zpěvu jednoho starého člověka –, se dá spojit s jakoukoli hudbou.“A přesně to také Thompson udělal, nahradil původní melodii tou, kterou známe dnes. Použil k tomu běžný tanec skotských venkovanů.
Tanec skotských venkovanů se původně tančil na lidovou písničku známou jako Mlynářova dcera nebo také Mlynářova svatba a hrál se v mnohem rychlejším tempu. Tři roky po smrti Roberta Burnse v roce 1799 pak píseň Auld Lang Syne otiskl v druhém dílu své antologie skotského folkloru.
Jako světoznámá novoroční hymna se ale Valčík na rozloučenou ujal až mnohem později, a to díky kanadskému rodákovi jménem Guy Lombardo. Ten se svými třemi bratry založil jazzový bigband Royal Canadians, společně přesídlili do Spojených států a od roku 1929 pravidelně hráli v newyorském hotelu Roosevelt. Jejich silvestrovské koncerty se staly proslulými a z hotelové tančírny je přenášel rozhlas. Vždy před půlnocí Lombardo zahrál na housle melodii Auld Lang Syne, kterou se ještě jako malý chlapec naučil v Kanadě od skotských emigrantů. A lidé si ji zamilovali.
Magické kouzlo písně si podle všeho dobře uvědomoval už i její Ostatně příležitostí, u kterých můžeme Valčík na rozloučenou ve světě slyšet, je mnoho. Vyjma té nejčastější novoroční kdysi býval korejskou nebo maledivskou hymnou. Objevuje se při promocích nebo jako pohřební píseň (zazněla i na pohřbu kanadského premiéra Pierra Trudeaua v roce 2000). Při slavnostním ukončení studia ji zpívají v Japonsku, Maďarsku nebo na Filipínách. V Thajsku tuhle hudbu znají pod názvem Samakkkhi Chumnum a zní tam při různých sportovních příležitostech, zatímco některé japonské obchodní domy ji pouštějí jako zdvořilé upozornění pro zákazníky, že se Pokud bylo někdy třeba umocnit ve filmu dojetí, Valčík na rozloučenou to dokázal naprosto bezpečně. Jeho nostalgický text ve spojení s vláčnou hudbou spolehlivě vžene slzy do očí i otrlejšímu divákovi a filmoví producenti to dobře vědí. Auld Lang Syne proto použili v mnoha legendárních scénách. Už v roce 1925 zazněla v němém filmu Charlieho Chaplina Zlaté opojení, a to ve chvíli, kdy opuštěný hlavní hrdina sedí na Nový rok sám na ulici a z nedalekého večírku k němu doléhají hlasy zpívající právě Valčík na rozloučenou.
Ve filmu Rekrut Willie Winkie z roku 1937 píseň zpívala dětská hvězda Shirley Templeová umírajícímu seržantovi MacDuffovi. Zazněla v americké poválečné klasice Život je krásný režiséra Franka Capry i v oscarové romantické komedii Byt s Shirley MacLaineovou a Jackem Lemmonem v hlavních rolích. V americkém katastrofickém filmu ze sedmdesátých let Dobrodružství Poseidonu (i v jeho remaku z roku 2006) jsme mohli slyšet tóny Auld Lang Syne ve scéně, kde se obří zaoceánský parník převrací pod náporem přílivové vlny.
Tvůrci romantického snímku Když Harry potkal Sally s Meg Ryanovou a Billym Crystalem píseň nechali zaznít v okamžiku, kdy se oba zamilovaní poprvé políbí, a pak znovu na konci filmu. Nechybí ani ve Forrestu Gumpovi, když Tom Hanks přichází popřát šťastný nový rok zraněnému poručíku Danovi, a pomůže mu tím odrazit se od psychického dna. Na výslovné přání Sarah Jessicy Parkerové doprovodila i scénu silvestrovské noci ve filmu Sex ve městě, a to v éterickém podání edinburské rodačky Mairi Campbellové.
Stovky let stará píseň ale pokaždé zněla ve chvíli, kdy se v lidských životech potkávalo loučení, smíření a naděje nového začátku.
(s využitím textu Michala Bystrova Auld Lang Syne na ww.magazinuni.cz a textu 10 films featuring Auld Lang Syne na www.dailyrecord.co.uk)