Stalo se nevyhnutelně

Česká republiko, dobrý den – i čtvrtstoletí po rozluce se slovenským partnerem

Na Nový rok 1993 jsme se s premiérem Václavem Klausem, provázeni manželkami, účastnili v chrámu svatého Víta slavnostní ekumenické bohoslužby. Kázal Jakub S. Trojan, tehdy tuším děkan Komenského bohoslovecké fakulty. Za téma si vybral starozákonní situaci, v níž Hospodin slovy „Proč předstupujete před mou tvář? Vždyť jsem vás nevolal!“kárá a soudí Izraelské za to, že dopustili pád a zkázu velechrámu. Premiér i já jsme si to vyložili jako výtku adresovanou viníkům rozdělení republiky. Kazatel mě potom přátelsky ujišťoval, že jsme mu připsali podobenství, které neměl na mysli, ale můj dojem nevyvrátil.

Za vlastní „stoličku“v OSN

Bylo nutné republiku rozdělit? Ještě před několika málo roky se o tom konala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity diskuse, a to v sále plném studentů. Zápornou odpověď obhajovali Magda Vášáryová a Petr Pithart, kladnou Milan Kňažko spolu se mnou. Pamatuji si dobře, o jakou vzpomínku jsem svůj názor opíral. Podílel jsem se pouze na posledním setkání představitelů ODS a HZDS, a to v Jihlavě. Zahájil jej dlouhým projevem premiér Mečiar. Na českou stranu hrnul výčitku za výčitkou. Vybavuju si doslova jeho úvahu, že Češi hodlají partnerský národ vysadit „s holou riťou na pustom ostrove, a vraj robte si, Slováčkovia, čo chcete“. Zdálo se, že mezi řádky vyjadřuje obavy z nepříznivých hospodářských důsledků, které se po rozdělení dostaví. Vypadalo to, že jednání přinese obrat a k rozdělení nedojde. Slovenští kolegové si po premiérově vystoupení vyžádali přestávku. Trvala déle než hodinu.

Po přestávce převzal řečnickou roli Augustín Marián Húska, Mečiarův osobní přítel považovaný za „jeho ekonoma“. Rozdělení republiky bylo v jeho podání dohodnutou věcí. Připomněl, že nesplněnou, avšak zásadní podmínkou další existence společného státu bylo zmírnění slovenského daňového systému ve srovnání s českým. Prakticky to znamenalo na roz- díl od dosavadního stavu zvýhodnit Slovensko asi o sedmdesát miliard ročně. Mělo se tak kompenzovat slovenské ekonomické opoždění, které způsobili Češi.

Zavázat se ke splnění takové podmínky nemohl žádný český premiér mimo jiné proto, že ani eventuální splnění neskýtalo dlouhodobou záruku: osamostatnění Slovenska bylo tak jako tak ve výhledu. Ani „federalista“Ján Čarnogurský se netajil tím, že jednoho dne uplatní Slováci nárok na vlastní „stoličku“v OSN.

Případné referendum mělo tedy klást respondentům nikoli jen otázku, zda si přejí zachovat společný stát, nýbrž zejména věcně se jich otázat, jestli při perspektivě budoucího rozvodu podporují faktickou dotaci určenou Slovensku. Jsem přesvědčen, že by takové referendum převedlo problém a konflikt do sféry finanční. Na jedné straně by usnadnilo postoj většině českých občanů, na straně druhé by silně zjednodušovalo. Byl to i důvod, proč referendum neuspořádat, když Českosloven- sko navíc vzniklo na jiném základě než všeobecným občanským hlasováním.

Echa křivd

Spolužití Čechů a Slováků mělo vedle pozitivních stránek i stránky sporné, počínaje masarykovským pojmem československého národa, tedy suspendováním slovenského úsilí vytvořit svébytný národní útvar, jazyk a kulturu, a konče třeba tím, že Gottwald a Slánský oktrojovali komunismus národu, který se ve volbách vyslovil nikoliv pro komunisty, nýbrž pro Demokratickou stranu. Tu oslabila a potlačila centrální moc. Konfliktů bylo víc, předposlední z nich se rozhořel v tzv. pomlčkové válce, repríze střetnutí z doby před vznikem fašistického Slovenského státu.

Příčiny rozchodu vězely podle mě v samé historii obou celků. V jednom z nich se opakovaně ozývala myšlenka, že se s ním nezachází spravedlivě. Ostatně jejich vývoj po rozdělení probíhal a probíhá odlišně a svědčí o tom, že je nerozvedla ani pouhá hospodářská neshoda, ani pohnutky obou premiérů.

S krátkým časovým odstupem jsem si už v roce celostátní rozluky uvědomoval, že její klidný průběh poznamenala absence českého ohledu jak na koaliční partnery, tak na opozici: byli ponecháni nedemokraticky dlouho mimo hru. Myslím dodneška i na to, že velkorysý a plodný projekt Československé republiky skončil přísně vzato nezdarem, a dostal pro mě hořkou příchuť. Před studenty právnické fakulty jsem to při zmíněné diskusi nezapíral, ale trval na přesvědčení, že co se stalo, stalo se nevyhnutelně, a se zadostiučiněním zaznamenal, že více než tři čtvrtiny z nich Kňažkův a můj výklad přijaly.

Před pěti lety jsem veřejně zopakoval i svůj pozdrav z 1. ledna 1993. Politická mlha zastírající letošní novoroční vyhlídku mezitím zhoustla. Ale přáním dobrého dne dál zdravím bližní běžně a Českou republiku o jejích svátcích. Zní v něm něco, co nás od věků povzbuzuje navzdory všemu nedobrému. Aspoň já jej tak chápu a vyznávám.

Příčiny rozchodu vězely podle mě v samé historii obou celků. V jednom z nich se opakovaně ozývala myšlenka, že se s ním nezachází spravedlivě.