Loutkář Karel Makonj předběhl dobu
Včera ve věku sedmdesáti let zemřel český loutkář Byl vpravdě průkopníkem svého oboru, byl přesvědčen, že loutkové divadlo nemá být určeno jen dětem. Věřil, že se může vyjádřit k vážným tématům, politickým, psychologickým i společenským a dokáže oslovit dospělé. Neváhal s loutkami inscenovat absurdní hry a existenciální témata. Vedené divadlo, jehož byl vůdčí osobností, mělo sice kvůli normalizaci jepičí život, ale pro vývoj žánru bylo zásadní, však také předsedkyně Unima a teoretička Nina Malíková charakterizovala Makonje jako člověka, který předběhl svou dobu.
Vedené divadlo vzniklo v roce 1969 a v roce 1972 mu Státní divadelní studio už neumožnilo další existenci, což bylo samozřejmě motivované tím, že soubor byl režimu, který si znovu upevňoval své pozice, značně nepohodlný. Makonj ovšem říkal, že politika v jeho divadelní tvorbě nehrála velkou roli. „Nešlo mi o přímé aktualizace, zajímala mne spíše psychologická témata a filozofující možnosti modelů světa. Politika se ozývala a připomínala spíše zvenčí různými zákazy a omezeními,“řekl v rozhovoru pro Divadelní noviny.
Soubor založil ještě jako student katedry loutkářství DAMU (absolvoval 1970). Jeho členy byli například Dagmar Bláhová, Milan Svatoš či Ota Jirák a hned první inscenace byla nezvyklá a odvážná, šlo o Camusovo Nedorozumění, kdy postavy představovali živí herci i řezbované marionety. Tyto postupy – konfrontace loutky s hercem – přinesly nové možnosti v apelativním vyznění tématu. I další inscenace, adaptace dívčího románku F. Burnettové Tajemná zahrada, byla novátorským počinem, podobně jako Ghelderodova tragická fraška Hop, Signore, herci zde byli „vo-
Karel Makonj.
děni“provazy , které je deformovaly a symbolizovaly tak manipulaci a ovladatelnost.
Makonj po zániku Vedeného divadla působil v Naivním divadle v Liberci, v Ústředním loutkovém divadle v Praze, v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze, ve Středočeském loutkovém divadle Kladno a v Divadle dětí Alfa v Plzni. Zde měl jako režisér a dramaturg šťastné období a uvedl zde řadu výborných inscenací, které režim ne vždy strávil, například razantní úpravu Pocciho Popelky, Wolkerův Knoflík pro štěstí (s hudbou Radima Hladíka a Leška Semelky), Kata K. H. Máchy a především Čechův Epochální výlet pana Broučka do XV. století. V roce 1982 náhle z divadla odešel a zbytek osmdesátých let pracoval jako arteterapeut na psychiatrické klinice.
Své představy mohl svobodně realizovat až po roce 1990, kdy osm let vedl DivadloMinor v Praze. Od roku 2000 pedagogicky působil na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze a též se věnoval teorii, publikoval stati o herectví ve vztahu k loutce a objektu v prostoru.