Smrt a truchlící pekariové

Osmiletý Dante de Kort z Arizony zaznamenal nečekaný fenomén: pekariové projevují smutek nad svým mrtvým. Tato zvířata se podobají našim divokým prasatům, ale jsou o polovinu menší. Žijí v Latinské Americe i na jihu USA. Tam chlapec zvědavě sledoval jejich pětičlenné stádo poblíž domu svých rodičů.

Jedno ze zvířat se zdálo nemocné a jednoho dne Dante našel jeho mrtvé tělo. Chlapec byl zvídavý, a navíc se v jeho škole blížila soutěžní přehlídka „vědeckých“prací žáků, což ho motivovalo. Umístil tedy poblíž mrtvé samice videokameru citlivou na pohyb. Ta zachycovala, co se kolem děje. Zaznamenala, že mrtvé tělo po několik dnů opakovaně navštěvovali ostatní členové stáda, obvykle jednotlivě nebo v párech.

EKOPOHLED

Někdy jen prošli okolo nebo prostě postáli poblíž. Kamera však pravidelně zaznamenávala také to, že se zvířata snažila mrtvou družku probudit k životu – šťouchali do ní, pokoušeli se ji nadzvednout svými čumáky, někdy ji i lehce kousali, ale nikoli s cílem sníst ji.

Naopak, když se k mrtvole přiblížili kojoti, stádo pekariů je odhánělo. Dva týdny po úmrtí zvířete se však k němu kojoti v nestřežené chvíli dostali a sežrali je.

Dante de Kort svým videem zapůsobil ve školní soutěži a přilákal pozornost profesorky z nedaleké vysoké školy, jež mu pomohla napsat o pozorování odborný článek, který publikoval časopis Ethology. Dante je uveden jako první autor.

Jednání pekariů vědci hodnotí jako truchlení nad zemřelým členem stáda. Z pohledu fungování přírody to je zcela neracionální, protože členům stáda není nijak materiálně prospěšné. Nicméně obdobné chování bylo už zaznamenáno u šimpanzů nebo slonů. Některé hypotézy říkají, že truchlení má zvířeti pomoci vzpamatovat se ze ztráty někoho blízkého, než si vytvoří nové sociální vazby, jiné hovoří přímo o „emocionálním vedlejším produktu přátelství nebo lásky“. Ať tak či tak, je to určitě něco, co bychom u „čuníků“nečekali.