„Česká stezka“se Uzbekům zavřela
Bachodir Karimov nikdy v České republice nebyl. Přesto se tady rozhodl žít. Ne náhodou. Za posledních 13 let ČR poskytla ochranu desítkám uzbeckých uprchlíků, další stovky tady pracují nebo studují. Bachodir a jeho žena Taťána utíkají před represivním režimem a prosí o pomoc. Zatím marně.
TAŠKENT/PRAHA Rozhodnutí Bachodira Karimova vydat se do ČR bylo racionální. Věděl, že se to před ním už mnoha uzbeckým uprchlíkům povedlo, měl v Praze přátele a kontakty. Tak, jak mu to poradili ti, kteří „českou stezkou“prošli před ním, nejdřív si požádal o vízum na velvyslanectví ČR v Moskvě. Jenže byl odmítnut. Příběh mladého Uzbeka asi české úředníky nepřesvědčil o tom, že právě on potřebuje naši ochranu.
Když bylo Bachodirovi 15 let, jeho starší bratři byli zatčeni. Husanboj byl lékař, Tohir studoval ekonomiku. Psal se rok 2000 a Uzbekistánu vládl tvrdou rukou Islam Karimov. Jmenovec, nikoliv příbuzný rodiny.
Formálním důvodem byla sabotáž kampaně, během které byli občané přesvědčováni o prospěšnosti sběru bavlny. Husanboj a Tohir odmítli na pole jít. Skutečným důvodem zatčení byla podle Bachodira jejich soustavná kritika politické moci.
Tehdy byl zadržen i on, nejmladší ze sourozenců. Mnohem horší ale bylo druhé zatčení, zhruba za rok. Na pravém zápěstí má dodnes jizvy po želízkách. Svlékli ho totiž donaha a za pouta pověsili na trubku u stropu. „Zlomili mne,“vzpomíná. „Nejlepší, co bys mohl udělat, je spáchat sebevraždu, radil mi vyšetřovatel.“Pak ho opět pustili. Byl v zoufalém stavu.
Bachodir a jeho bratři se ocitli na seznamu podezřelých, z něhož se podle policejních potřeb rekrutují „extremisté“. V roce 2005, po krvavých událostech v Andižanu (vládní jednotky při potlačování občanských nepokojů ve Ferghanském údolí zabily přes 500 civilistů), vzal Bachodir nohy na ramena. Už nechtěl zažít ponížení a fy- zickou bolest jako během výslechů. Konal předvídavě. Oba jeho bratři zůstávají za ostnatým drátem. Už přes deset let.
Zamířil do Ruska. V Samaře se seznámil s Táňou. Zamiloval se a vzal si ji. Tady by mohl jeho příběh skončit šťastným happy endem. Jenže on teprve začal.
Už se zdálo, že na Bachodira v Uzbekistánu zapomněli. Jenže v zimě roku 2014 navštívili jeho matku agenti uzbeckých tajných služeb. Ptali se po nejmladším sy- novi. Za tři měsíce Bachodira zatkla ruská policie. Dostali na něj „objednávku“z Uzbekistánu.
Situace vypadala tragicky, ale nebyla: po sedmi měsících v ruské vazbě, 19. ledna 2015, mladého Uzbeka pustili. Vyhráno však neměl.
Tajné služby obou zemí spolupracují hlavně v boji proti terorismu, pod který ale uzbecký režim dokáže schovat i všechny „prohřešky“politické opozice. Situace se nezlepšila ani po smrti prezi- denta Karimova v roce 2016 a nástupu Šavkata Mirzijojeva.
Bachodir Karimov v rozhovoru pro LN prohlásil, že se ho uzbečtí agenti třikrát pokusili násilím vyvézt do Uzbekistánu. „S vydáním člověka je strašné papírování, proto ruské tajné služby raději přimhouří oči nad tím, že jim v revíru loví uzbečtí kolegové,“vysvětluje členka vládní komise pro migrační politiku a šéfka výboru občanské spolupráce Světlana Gannuškinová, mj. nositelka ceny Homo Homini udělované českou organizací Člověk v tísni. „Za posledních několik let registrujeme dvacet takových únosů,“říká.
Jednou si na Bachodira agenti počkali v budově Federální migrační služby. Nastalo drama, těhotná Táňa zkolabovala. Potratila a Bachodir se rozhodl – padla volba na „českou stezku“.
Když neuspěl s žádostí o české vízum, rozhodl se zkusit to jinak. Oslovil novináře Tomáše Vlacha, o němž se doslechl, že dokázal vyvézt před lety z Uzbekistánu celou skupinu dětí politických aktivistů, kteří museli zemi narychlo opustit bez rodin. Dodnes žijí v Česku a reportáž o tom, jak tady strávily prvních deset let, Bacho- dira udeřila do očí. Obrátil se na Vlacha jako na svou záchranu, ale ani s jeho pomocí neuspěl.
Táňa a Bachodir se proto rozhodli zkusit to na vlastní pěst a letět na Ukrajinu přes Prahu, kde měli v plánu vyběhnout do tranzitu a požádat o azyl. Zoufalí byli ale vráceni pohraničníky z moskevského letiště Šeremetěvo. Taškent totiž podepsal s Moskvou dohodu, podle níž nesmí Rusko opustit žádný uzbecký občan bez „povolení k výjezdu“v pase. Jenže to Bachodirovi v Rusku nikdo nedá. „Už k vám nechci. Už máme vízum od jiné evropské země,“řekl LN smutně Bachodir. A čeká, zda ho Rusko pustí ze svého území.
Uzbekistán podle organizace Freedom House patří mezi země s nejnižší úrovní demokracie. I Bělorusko je na tom lépe. Britský The Economist řadí Uzbekistán v oblasti lidských práv těsně před Čad a Severní Koreu. V minulosti ČR z těchto důvodů umožňovala některým pronásledovaným aktivistům získat ochranu. Desítky Uzbeků dostaly azyl, necelé dva tisíce tady pracují a studují. I přes doporučení ruských ochránců práv mezi nimi Bachodir nebude.